City Alfy

Vezmeš si mě?

Přijdu domů s náladou pod psa. Hned ke mě přiběhne máma s Cloe.
"Ty jsi byl za moji holčičkou?" i když se to nezdá tak máma má o ní obří strach. Přikývnu, nesnažím se to ani zapírat. Nemá to cenu. "Jak se má? Nebije ji? Není podvyživená?..." Vyhrkla na mě strašně moc otázek najednou.

Umlčím jí odpovědí.
"Má se fajn a je tam šťastná" jednoduchá a stručná odpověď. "A proč se ptáš mě? Stejnak jí za nedlouho uvidíš sama."
"Chci jí vidět, ale sám víš to není možný." mluví smutným sklopeným hlasem.

"Leonard tu válku nemá šanci vyhrát. A sama víš co se pak stane s Jessie." to už i zařvu a seknu pěsti.
"Proč to říkáš? ty své sestře nepřeješ štěstí?" to už se do toho vloží Cloe. Tisk zas povolím.
"Přeji, ale bohužel jsem miláčku realista."

"Vše je to moje chyba," periferním viděním uvidím jak se máma sesype a jen tak tak se zachytí za židli na kterou se posadí. Jen lehce pootočím hlavu, abych se všemi navázal oční kontakt.
"Je to chyba nás všech."

Jessie

Když se vrátíme dom je čas obědu. Rozhodnu se najít Lea, že bychom se šli proběhnout, protože ani moc velkej hlad nemám. Projdu celí dům a Leo nikde, zkusím znovu pracovnu, Leo tam sice není, ale je tam Dean tak se ho rovnou zeptám jestli neví kde je Leo.

"Leo trénuje v lese" řekne úplně v klidu. Pozná z mého výrazu, že něco není v pořádku tak se to rychle snaží zamaskovat. "N-nic se...se neděje j-jen....jen se musí udržovat v kondici." Sám sobě si ukáže rukama, že to dobře vymyslel. Možná by to byla dobrá výmluva a možná bych jí i uvěřila, ale to by to nesměl tak zkomolit a já nejsem tak blbá, abych mu to uvěřila.

"Deane a teď pravdu" založím si ruce na prsou a nahodím pohled ala už to není legrace. Začne se potit a přešlapovat z místa na místě. Vydechne si a hned se zpraví a začne se chovat normálně. Obdivuji jeho herecké výkony.
"Luno nic se neděje jen se musí udržovat v kondici na tom není nic divného, musí být nejsilnější ze smečky."

Asi nic víc z něj nedostanu. Ale díky němu jsem dostala nápad. Každou chvíli musí mít pauzu na oběd. Tak jí využiji a zabalím do košíku věci na piknik a vydám se za nimi.

Najdu je jak se perou jako kdyby to byl skutečný boj. Radši zůstanu stranou a počkám než skončí. Trvá to ještě dlouho, ale nevadí počkám si. Myslím, že by ještě pokračovali, ale už sotva popadají dech. Felix se promění a já musím odvrátit pohled. Nedošlo mi,  že budou nazí. Utře si pot z obličeje a učeše prsty potem mokré vlasy.

Leo se promění až po Felixovi a zůstane sedět na zemi s naštvaným pohledem a těžce oddechující. Ještě si tam o něčem povídají a pak promluví na mě. Myslela jsem, že si mě nevšimli.

"Pro dnešek je už jen váš luno" a usměje se. "A ty Leonarde" ukáže si na něj ukazováčkem a lehce se k němu nakloní "si mě zklamal." Leo si naštvaně odfrkne a strhne hlavu naštvaně na stranu jako by mu dal Felix imaginární facku. Teď už fakt odejde a nechá nás tu samotné. Přiblížím se k Leovi, ale stále s rozestupem, moc často ho takhle nevidím a nevím čeho je schopný. Natáhnu k němu košík.
"Myslela jsem že bys už mohl mít hlad."

Uděláme si piknik tady na tom paloučku kde trénovali. Myslím, že Leo nemá síly ani na to si jít o kus dál umýt obličej do studánky. Asi ten piknik byl blbí nápad, protože se jídla skoro vůbec nedotkl.
"Co se jít večer proběhnout?" Prohodí z ničeho nic.
"Za mě klidně, ale nemyslím si, že ty to zvládneš, trochu se bojím, že tě budu muset i odtud nést na zádech."

Konečně se dnes pousmál.
"Neboj zvládnu to. Dej mi tak hodinku a budu zase plně při síle."
"Beru tě za slovo" a konečně se pustíme plně do jídla.

Zbytek dne ho nechám vydechnout a jdu si číst na zahradu. Ani jsem to nezaznamenala a už tu je večer.

Od četby mě přeruší to když mi někdo zastíní slunce. Podívám se na něj a už jsem mu chtěla říct, aby si odstoupil, že mi stíní. Ale uvidím tam Lea. Nechápu co tu dělá tak brzy, vždyť jsme se domluvili, že mě vyzvedne až večer.

Když se podívám kolem sebe tak už je všechno žluté od zapadajícího slunce a oblohu zdobí červenající se mráčky. Bezeslov mi podá ruku a já jí přijmu a vydáme se do lesa. U prvního strumu se proměníme a rozeběhneme se. 

Ani nevím kam běžíme prostě jen běžíme a necháváme se unášet podvečerním větrem. Naši dokonalou procházku zakončíme na Měsíční skále. Vím, že jsem tu často, ale je mi tu dobře, výhled na kilometry daleko.....

Leo

I když to zní divně tak jsem rád, že se na zbytek dne od sebe rozdělíme. Nemůžu ani minutu zastavit, nevím kdy to vše začne. Dnes je mojí největší prioritou zařídit Jessie bezpečný úkryt. Moc se mi do toho nechce, ale bude to tak nejlepší. 

Nikdy bych si neodpustil kdyby se jí něco kvůli mé chamtivosti stalo. Konečně jsem se přemohl zmáčknout tu ikonku na telefonu a po chvíli i ten konkrétní kontakt a nakonec i ten telefonek u toho. Teď už není cesty zpět. Už to vyzvání a ozývá se jeho hlas. 

"hi...I need something from you..." 

Tak tohle byla ta nejtěžší věc kterou jsem kdy musel udělat. Zmoženě spadnu do křesla, ještě chvíli přemýšlím jestli to byl dobrý nápad.
'Jedině tak jí ochráníme' ani Dark není z toho nadšen. Dost přemýšlení! Toto je to nejlepší místo kam jí mohu skrýt a mohu si být jistý, že mě tam místní alfa nepodvede a nezradí. 

'Už je čas, pojďme udělat tu druhou věc.' Byl jsem tak zamyšlen, že jsem si ani nevšiml, že je už večer. Chvíli se dívám do okna, ale pak se zvednu a jdu k nám do pokoje.  Otevřu zásuvku s osobními doklady a věcmi a vytáhnu krabičku kde se nachází prsten po mamince. Očistím jí od prachu a ještě než odejdu přesvědčím se, že tam ten prstýnek je. Jenže Darkovi se zdálo, že moc zdržuji tak mě popožene 'Jdeme!' zavřu krabičku schovám do kapsy a jdu. 

Myslel jsem, že mi ta procházka pomůže se trochu uvolnit, ale kdepak, jen bych řekl, že je to čím dal tím horší. Když jí uvidím sedící a pozorující objevující se hvězdy tak se tím ujistím, že jenom s ní chci strávit zbytek života, a že nevím proč furt tak váhám. Tady je důležitá jen jedna podmínka a to jestli jí miluji a odpověď je ano! Tak na co čekám?

Převleču se a i jí podám volné bíle šaty šahající až na zem. Naštěstí se na nic neptá a obleče si je. Alespoň jsem to v tomhle chtěl udělat romantický, na nic velkého nebyl čas. Kleknu si na jedno koleno a podám krabičku. Trhavě se nadechne, ale nechá mě to říct a podle jejího výrazu poznám, že jí to dost překvapilo. 

Teď už konečně přijde čas na osudnou otázku.

"Vezmeš si mě?"