Another Girl (TMR fanfiction CZ) ✔

1.

(Editováno)

Křičím.

Uvědomuji si to jenom nějak podvědomě, vzdáleně, moje uši ten zvuk skoro ignorují, jak se ta klec - to podivné cosi, ve kterém se nacházím - nezastavitelně řítí směrem nahoru. Lapnu po dechu a vím, že zase ječím, ale je mi to jedno, protože moje mysl se zaobírá jenom jedinou otázkou:

Co se to zatraceně děje?

Cukne to se mnou ze strany na stranu. Praštím se hlavou o bednu, na které je cosi vytištěné obrovskými písmeny, nedokážu je však přečíst, protože je moc velká tma. Okrajově si uvědomím, že pláču - zvednu zrak a zamotá se mi hlava při zaznamenání rychlosti, kterou mířím vzhůru, bůh ví v čem, bůh ví kam...

Zapištím, strčím si hlavu mezi kolena a modlím se.

Několik vteřin na to výtah zastaví a já strnule zůstanu ležet, aniž bych hnula jediným svalem. Do stísněného prostoru se ozývá jen můj přerývavý dech. Odmítám zvednou zrak. Odmítám čelit tomu, co přijde. 

Nakonec se tomu ale stejně nevyhnu a tak se přetočím na břicho a podívám se nahoru.

Oslní mě světlo. Nade mnou se otevřely dveře a kdybych si byla přivykla na nové podmínky, spatřila bych blankytně modrou oblohu a jasně zářící slunce. Zachrčím a vmáčknu se dozadu mezi bedny, přičemž je letmo přelétnu očima. ZLOSIN - to je to slovo, co je na nich napsané.

Než se stačím zamyslet nad tím, co to má jako být a co za negramota byl schopný napsat zlosyn s měkkým i, přetrhnou proud mých myšlenek hlasy. Zmocní se mě hrůza. Co když mě unesli? Nějaký obchod s bílým masem? Pašeráci drog? Nebo si jen někdo spletl datum mých narozenin a tohle má být chabý pokus o párty s překvapením?

 Pitomost. Pitomost. Pitomost.

Potlačím vzlyk a napnu uši, díky čemuž jasně slyším užaslé hlasy kluků, kteří na mě hledí dolů do klece. Je jich moc. A jsou to ještě děti - obyčejní puberťáci. Strach mě opustí a zůstane jenom šok.

Jeden z nich si povzdechne. ,,To snad není pravda."

Další vykřikne: ,,To teď každej týden přivezou nahoru jednu bo co?"

,,Myslel jsem, že dostaneme jenom jednu holku. Neměla být náhodou poslední?"

,,Frase, zmlkni a běž ji vytáhnout."

,,Já? To je Newtova práce."

,,Díky moc," ozve se další hlas a vzápětí ke mně přiskočí nějaký kluk, na němž mou pozornost jako první získají jeho zlatavé vlasy. Zamrkám a nestačím si ani prohlédnout jeho obličej, když ke mně strčí nataženou ruku a zřejmě čeká, až se jí chytím a vstanu.

 Znovu zamrkám. Pak se střetnu s jeho hnědýma očima - zacukají mu koutky úst.

Popadnu první věc, co najdu, což je sekáček na maso, a zamáchám jím před sebou, až ten kluk couvne. ,,Nepřibližuj se!" ječím na něj.

,,Hou hou hou!" zvolá a uskočí ode mě ještě dál, jako by se bál, že mi sekáček vyletí z ruky, třeba jen náhodou, a povede se mi ho zranit.

,,Tak ta je drsná!" zvolá kdosi a pár chlapců se uchechtne.

,,Máme tady blonďatou Teresu!" houkne další a teprve to vyvolá pořádnou salvu smíchu. Bzučí mi z toho v hlavě, dýchám jenom povrchně, zmateně přitom otáčím hlavu ze strany na stranu a nepřestávám na toho blonďáka mířit sekáčkem.

,,Kde to zatraceně jsem?" mumlám si spíš pro sebe než k nim. ,,Kde to jenom..."

Snažím se si něco vybavit, ale všechno je hrozně zmatené. Vidím mámu, jak mi říká, ať jsem nejpozději v devět doma a jak na ni mávám, ať už dá pokoj a smějeme se tomu... a pak... a pak...

,,Uklidni se," řekne ten hoch znovu a opět ke mně natáhne ruku. To považuji za odvážné, sekáček se mi totiž sice v dlani třese, stejně bych jím ale zvládla seknout, kdybych chtěla. ,,Pomůžeme ti, dobře? Všechno ti povím, ale teď prosím polož ten sekáček."

,,Tak z té bude rozhodně porcovačka!" zvolá někdo a zase se tomu začnou smát, zatímco ten blonďák se na ně nevraživě podívá. Zaváhám, když na mě ale znovu pohlédne, něco v tom pohledu mě přesvědčí - pomalu položím sekáček ke své pravé noze a přimhouřím na něj oči.

 ,,Kde to jsem?" zeptám se a hlas mi zachrčí v důsledku toho, jak jsem cestou sem vytrvale ječela.

Hoch se zatváří, jako by se pokapal horkým voskem. Přešlápne si a pak si povzdechne. Vypadá upřímně řečeno dost mladě, nepochybně mu nemůže být víc než mně, a chvilkami dokonce uvažuju, kdo je nervóznější, jestli on nebo já, což je samo o sobě dost absurdní.

,,Půjdeme ven, dobře?" zeptá se mě a já ho přejedu pohledem, kterým mu jasně sděluju, aby mi zatraceně přestal říkat, co mám dělat. K mému nesmírnému překvapení mu znovu zacukají koutky úst. Vykulím na něj oči a zmateně se snažím určit, jestli mi instinkt radí popadnout sekáček nebo přijmout jeho nabízenou ruku a vylézt ven.

 ,,Jenom..." začne znovu hoch a prstem ukáže ven. ,,...vylezeme nahoru a všechno ti vysvětlíme, jo?"

 Opět s přimhouřenýma očima zdráhavě kývnu. Co jiného mi taky zbývá? Ignoruju jeho ruku a pak se s nádechem vyškrábu po bednách vzhůru a vyhoupnu se ven na otevřené prostranství.

 Zůstanu nevěřícně zírat.

Nemám ponětí, kde to jsem. Nikde nevidím nikoho známého - všichni ti kluci si mě prohlíží od hlavy až k patě a špitají si, následkem čehož zrudnu a vztekle zatnu pěsti. Po zádech mi přejede husí kůže, která ovšem s tou partou idiotů nemá absolutně co dělat.

Ocitám se někde ve čtvercovém prostoru, který by dost možná mohl být fotbalovým hřištěm - asi tak desetkrát zvětšeným, ovšem s dokonale zastřiženým trávníkem. Otočím se a spatřím něco jako malý les, nedaleko od něj je pak něco, co vypadá jako zahrada s ovocem a zeleninou. Následně přejedu zrakem několik přístřešků... taky zvířata a další a další kluky... a zdi. Všechno je to obehnáno zdmi, které se tyčí tak vysoko, že musím trochu zaklonit hlavu - obrůstají břečťanem a jsou šedé, oprýskané a zcela evidentně... ehm, nezničitelné?

Nevím, co mám cítit - zmocní se mě zmatek a ten přetrvává, neboť ať se snažím jakkoliv, nedokážu přijít na nic, co by mi nějak objasnilo, kde a proč to ksakru jsem. 

 Musí to být omyl. Nebo sen... možná reality show? Možná někoho napadlo přihlásit mě do Kdo přežije?

,,Sežeňte někdo Albyho," pronese ten blonďatý kluk a znovu tím na sebe strhne mou plnou pozornost. Vlasy se mu ve slunečním světlem lesknou téměř do zlata a je tak vysoký, že dokonce i já ho musím označit za dlouhána, přestože sama nemám zrovna málo centimetrů... ,,A taky Teresu s Thomasem, jasný?Ať přijdou co nejrychleji k věži," říká teď k dalšímu klukovi - hlas má chraplavý, důvěryhodný a laskavý, tím mě ale jen upozorní na to, že bych se měla mít na pozoru.

,,Jdu na to!" vykřikne oslovený hoch a vzápětí se rozběhne do lesa. Snažím se zachovat chladnou tvář, i když se mě zmocňuje krajní panika. Zatímco se snažím uklidnit a udělat si v hlavě pořádek, upře na mě blonďák pohled a pozvedne obočí.

 ,,Zvykej si, holka," pronese a i když se usmívá, nezní ani malinko pobaveně. ,,Víc než zmatek z tohohle místa asi nedostaneš."

- Ahoj všichni,

vítejte u fan fikce na sérii Labyrint od Jamese Dashnera. Tato ff vznikla už nějaký ten pátek zpátky, proto prosím vezměte na vědomí, že se v ní můžou objevovat různé chyby a překlepy. V současné době začínám celý příběh editovat (na začátku každé kapitoly bude poznámka, jestli kapitola je nebo není opravená), měnit slovní zásobu, přepisovat určité pasáže atd., zápletka i postavy ale zůstanou stejné. Doufám, že vás příběh zaujme a že se budeme scházet pravidelně u dalších částí. Enjoy!