Something...|DNF FF|

60

Dream

Asi v polovině své cesty, která už teď trvala skoro deset hodin, se rozhodnu přespat v nedalekém hotelu. Podle recenzí má 3,5 hvězdičky, což mi nějak nevadí, potřebuju se hlavně osprchovat a prospat.

Zaparkuju auto před hotelem a doplazím se ke vchodu. Posouvací dveře se rozjedou do stran a já se tak během chvilky ocitnu u recepce. Z kapsy vytáhnu pár dolarů a vsunu je tomu chlapovi pod okénko. Muž v černém saku, který si teď upravoval černou roušku na jeho nose, se pro peníze natáhne ruku a přitom se mi hluboce zadívá do očí. Trochu mě z toho zamrazí, jelikož ten chlap už takhle vypadá dost děsivě. Pak ze šuplíku vytáhne klíč a pod okýnkem mi ho pošle.

„Dobrou noc, mladý muži” zamumlá, když už jsem k němu otočený zády a rychlým krokem mířím k výtahu. Ten hlas mi přijde povědomí, ale nechám to být, jsem jenom děsně unavenej.

„Děkuji” vyhrknu nazpět a přivolám si výtah.

Tohle bylo divný.

-

Suším si vlasy už vlhkým ručníkem a pozoruju se v zrcadle. Pod očima se nachází ještě více napuchlé fialové pytle a celkově vypadám, jak kdybych měl za chvíli zaklepat bačkorami.

Přetahuju si tričko přes hlavu, když v tom uslyším kroky na chodbě. Těžké a pomalé kroky. S tričkem natáhlým do půlky zad se zaposlouchám. Klepání těžkých bot se zastaví před dveřmi do mého pokoje, pak začnou chrastit klíče v zámku. Do hajzlu. Rychle se natáhnu pro batoh, který leží hned pod umyvadlem a vyndám z něj kapesní nůž. Prosím, já už nechci znova. Nervozitou si zkousnu rty až v puse ucítím teplou tekutinu páchnoucí po železe. Dveře se rozrazí, kovová klika vrazí do zdi, a já sebou škubnu. Bože nezabíj mě.

Prudce se nadechnu, když uslyším zaklepání těch bot asi uprostřed místnosti. Proč se to furt děje?!

„Odhoď všechno, co máš u sebe” vykřiknu a nůž ve svých rukou stisknu ještě pevněji.

Celým bytem zařinčí spousta kovových předmětů.

„I tu zbraň, co teď držíš”

Nic se nestane, pochopitelně. Jedinej jeho úkol je mě zabít.

„Říkal jsem tu zbra-” do podlahy se zapíchne nůž. Koukám na ten ostrej kus železa zapíchlej před vchodem do koupelny. Asi to musí být někdo zkušený, jelikož se ten nůž zapíchl v dost zajímavým úhlu. Znepokojí mě to. Tohle už nebude jen tak někdo, kdo neumí trefit žílu a tak injekci s jedem zapíchne doprostřed lýtka.

„Clayi..”

Vynechám nádech, vlastně rovnou tři. Tohle začíná být fakt divný. Ten týpek z recepce jde po mě a ještě k tomu mě oslovuje mým pravým jménem. Kopne do té chrastící věci, která se zastaví o práh. Je to černý kožený batoh.

„Na tohle ti vážně neskočím” čeká na moment, kdy se pro tu věc natáhnu a on mě tak střelí do ruky. Nebo po mě hodí další nůž, kdo ví.

„Neublížím ti”

Na kachličkách předemnou se tvoří malá loužička krve. Kouknu se do zrcadla a všimnu si, jak můj ret tak trošičku visí.

„Krvácíš?” pach mé krve se nejspíš už do jeho plic dostal.

„CO KURVA CHCEŠ?!” vyjedu na něj a  přitom syknu bolestí.

„Chyběls mi” tiše zamumlá a odkašle si.

Můj dech se stále zrychluje. Ruce se mi klepou, až mám chvilkami problém ten nůž udržet.

„Clayton Antonio Rodrígurez. Celé dětství tě pronásledovalo adhd, nadměrné množství vzteku a nesnesitelné tiky do ramen, které ti způsobovali velké křeče. Jsem ten člověk, který tě opustil pár dní před tvými narozeninami a následně jsi šel na jeho pohřeb. Těch sedm let sis myslel, že jsem dávno po smrti. Ve skutečnosti jsem se skrýval po celém světě a vždycky na tebe dával pozor. Jsem pyšnej, jak přes to všechno, co se ti kdy přihodilo, stále stojíš na nohách a zachraňuješ životy druhých”

612 slov

Sry že to není nějak extra dlouhý, jsem líná prdel xd