Something...|DNF FF|

13.

Dream

„Hmm, ještě si vyzkoušíme někoho" ozval se ten její chraplavej hlas a pohledem jezdila po třídě. Byl jsem si až moc jistej, že vybere mě.

„Johnson" kašlu na školu, budu věštit budoucnost. S mírným dupnutím do té staré zašlé podlahy jsem došel před tabuli. Přišlo mi divný, když ještě chvíli váhala, jaké téma mi dát, přeci jen, na mě má vše nachystané předem. Dokonce i větu o tom, že budu tenhle ročník opakovat.

„Řekni mi všechno, co si pamatuješ z prvního pololetí minulého ročníku" ani nevím, co jsem měl včera na večeři.

„Lidská anatomie?" vážně nevím a typování je moje jediná možnost.

„To bylo až druhý podle toho, co mi říkala paní profesorka" poflusla si a opřela si hlavu o tu její tlustou hnátu. Hodila by se na stavbu jako buldozer, nic proti.

Zamlel jsem nějakou totální kravinu a ona mě konečně poslala sednout. Když byla schopná si zjistit, co jsme probírali v prvním pololetí, proč si nezjistila, že jsem skoro rupnul jako i ty předešlý roky? Ostatní se taky netvářili, že by znali odpověď na jeji zpropadenou otázku.

Byla odpoledka, mě ještě čekali dvě hodiny s Harrisonem, kterej mě nemá zrovna v oblibě.

Jím burger z bufetu, když v tom mi zazvoní telefon. Čekal jsem hovor od strejdy, kterej mi v tuhle dobu říká, jakej bude večerní program nebo od šéfa, kterej mi neustále přehazuje směny. Přečetl jsem jméno na obrazovce mobilu a zoufale se zasmál.
Típl jsem to, asi riskantní típnout hovor své vlastní matce? Pro mě ne, pro mě je to cizí člověk, kterej si zoufale snaží udobřit vztah s jeho nejstarším potomkem. Takzvaně troska.

„Zdar" vytrhl mě z myšlenek Eretův hlas. Koukl jsem se na něj, vlasy rozcuchaný, košile šla trochu šejdrem a jeho věčně zářící oči byly trochu zarudlé.

„Píchal sis něco na hajzlech nebo jen dlouhá noc?" zasmál jsem se a on se mezitím zakousl do jeho bagety.

„Zaspal jsem a musel jsem dobíhat bus" vysvětlil s plnou pusou.

„Celkem odvážnej, že sem ještě příjdeš" neodpustil jsem si poznámku na samozřejmou věc.

„Musel sem"

George

Všichni se cpou ve školním bufetu, jenom já idiot musím držet tu debilní dietu, aby moje stehna nebyla tak tlustá. Kvůli nim ani nemůžu nosit rifle, velké jsou mi na stehnech vždy uzká a vypadá to dost komicky. Kvůli svému nedostatku všeho přestávám vnímat realitu, všechno se točí a já si připadám jak pod vlivem drog. Tohle mě dřív nebo později zabije, konečně.
Vylezl jsem z kabinky, nikde nikdo, naštěstí. Prohlížel jsem si sám sebe v zrcadle. Rty popraskané, oči unavené, vlasy rozcuchané a moje barva pleti byla bílá jako porcelán. Zašel jsem si z automatu koupit alespoň pití, po kterém se mi udělalo celkem nevolno. Seděl jsem na lavičce, držel se za břicho s pocitem, jakoby mi do něj někdo vrazil nůž.

„Jsi v pohodě?"

To bylo poslední, co jsem slyšel...

476 slov

Další kapitola je tady :D
Přeju hezký zbytek dne lol