Something...|DNF FF|

21.

George

„Jo jasně, už se to nestane, slibuju" možná nebo určitě jo, ale to teď necháme raději stranou. Rád bych se totiž dožil zítřka. Zalezl jsem do pokoje a šel si číst mangy, jsem tím posedlej. Dneska měl Larry zavřeno, z nějakých technických důvodu, či co. Byl jsem za to celkem rád, ikdyž mi to překazilo to, že se nažeru pizzy, kterou mi objedná Tyler a pak se nenápadně vyprázdním na záchodech pro personál. Připadám si výjimečně, když tam můžu bez problémů vkročit.

„Pojď na večeři Georgie" ozvala se Cara ve dveřích do mého pokoje a já bleskovou rychlostí zaklapl Mangu a hodil ji někam do kouta místnosti. Měla by se naučit klepat, stejně jako Tyler s Larrym. Jejich famílie asi nezná pravidlo pubertálních jedinců. Riskují nevinnost svého zraku, protože vidět, jak si váš nevlastní brácha třeba dělá dobře nemusí být úplně fajn na pohled. Samozřejmě záleží, jak to vezmete, ale o tom už raději diskutovat nebudu. Nasadil jsem si mikinu, jelikož je mi to příjemnější a taky mi to zakrývá mou postavu, a sešel po schodech dolů. Tyhle schody jsou někdy vážně zrádný, jít po nich opilej musí být opruz.

U večeře na mě Tyler neustále nějak divně čuměl a ani se mu vlastně nedivím, jelikož kdo kdy někdo zažil to, že se jeho nevlastní bratr jen tak po škole ocitl v nahrávacím studiu. Další tři hodiny jsem po večeři jsem byl samozřejmě pod dohledem, ty pravidla, který dostali od psycholožky dodržují až moc. Přijde mi to už přes čáru. Seděl jsem v kuchyni na barové židli a četl si mangu. Zbytek se koukal na film, kterej se mě osobně moc nelíbil. Nějaká romantická komedie.

Moje večerka pod dohledem bezpečnostních kamer, takzvaně Tylera a mamky, kteří se na mě neustále otáčeli, skončila a já se ihned po svém propuštění šel potají vyprázdnit. Ta psycholožka to má fakt dobře vypočítaný, jelikož to za boha nešlo. Sklouzl jsem po zdi v koupelně a podíval se nové břitvy do holítek zabalené v papíru s nápisem ostré. Mým tělem projel mráz, když jsem ještě nedávno tady seděl nad vanou a čekal, až ta krev přestane alespoň trochu téct. Začít s tím znova nemůžu. Ještě stále na sobě vidím ty vzpomínky na tyto nepříjemné noci.

Druhý den ráno byl trochu veselejší, do školy mě hodil Tyler, takže jsem se nemusel táhnout s batohem na zádech přes půl míle (1km) daleko. Přišel jsem do třídy, všechny pohledy samozřejmě skončily na mě. Začínám si na to zvykat. Clay zatím nikde. Vytáhl jsem si z kapsy od mikiny mobil a pokračoval ve čtení mang na internetu. Někdy je to lepší, protože ceny se mohou vyšplhat i přes 20$. Stejně za mě furt vyhrává tu věc držet v ruce.

Začala první hodina, Clay stále nikde a do třídy přišla nějaká stará paní, která podle vrásek na obličeji a vlastně všude po kůži si toho zažila asi hodně. Stejně čekám na větu o tom, že jsme ta nejhorší třída na škole. U tohohle exempláře bych se tomu ani nedivil. Po tom, co nás nakrkle pozdravila se rozhodla zkoušet. Myslel jsem, že jako první se musí zkontrolovat docházka žáků, jenže tahle asi trpí sklerózou a těžkou demencí. Podobně jako někdy Tyler.

„Clayi k tabuli" nevím, jestli se mám smát nebo brečet nad tím, že doslova vyvolala ke zkoušení nepřítomného.

„Ten tady není" ozval se Tobi. Zvláštní, jeho jméno si ještě pamatuju.

„Jo aha, zapomněla jsem si zkontrolovat docházku!" nejspíš přes noc vyšla ze svého učitelského cviku. Po minutě nudného vyvolávání jmen tahle šaškárna skončila a přesně v moment, kdy třídní knihu zarazila zpět do šuplíku od katedry se pohla klika a dveře se rozletěli dokořán. Měli by se na chodbě zavírat ty okna, protože s takovýmto přístupem ty dveře vyletí z pantu, naberou vyučující a připlácnou ke stěně. Mohlo by z toho vzniknout pokračování nezvratného osudu. Průvan je zlo.

„Pardon, že jdu pozdě, kolona"

„Mohl by jsi prosím začít chodit nějak normálně, nebaví mě to v té třídní knize neustále přepisovat!" při těchto slovech ji málem praskla cévka v hlavě. V senilním věku učit je někdy vážně adrenalin, jelikož nikdy nevíte, kdy tohle bude váš poslední den v práci a i na světě. A nikdo nechce, aby tady příští generace strašil nějakej duch staré ženské, která umřela na pozdní příchod jednoho, z jejich žáků.

„Nemůžu za to, že v tuhle hodinu se všichni pakují do práce!" silná slova.

„Vy mládež, nejste schopni tu svou línou prdel zvednout!" tohle bude ještě zajímavý.

„Přece nepůjdu pěšky přes půl města i tak bych stejně čekal na přechodech" někdy nastane moment, kdy je lepší držet hubu. Claye to nejspíš nikdo neučil, no, alespoň máme o něco kratší hodinu.

„Sedni si nebo vlastně ne, pojď k tabuli ty chytrej!"

Dream

Tyhle starý ženský by měl někdo naučit, že ne každej je ochotnej šlapat tři kilometry do školy. Odložil jsem si batoh na židli a došel před tabuli. Neměl jsem tušení co máme za předmět, moji hlavu teď zajímalo úplně něco jiného. Do tří do rána jsem po telefonu domlouval s Bennym, jak to všechno bude. Stejně jsem se dozvěděl úplnej prd a informace mi nejspíš už tradičně poskytne den předem, kdy jsem nejvíc zaneprázdněnej. Bejt v uvozovkách slavnej je někdy vážně složitý.

869 slov

Další kapitola :)
Občas si příjdu, že tímhle krmim hladový krky tvz. vás xd
Hrozně si vážím vašich komentářů a hlasů, přeju vám hezký ráno (měla bych jít spát) a dobrou <33