Something...|DNF FF|

53.

Dream

„Bude to chtít jen trochu vazelíny, zbydou po tom jen bílé ne nějak nevýrazné čáry” ozve se vedle mě George, který prstem ladně přejíždí po jedné z nich. Smutně se na něj usměju, protože je mi fakt líto, čím si musel procházet, když toho ví tolik. Děsí mě, že také ví, jak rychle zastavit krvácení. Sebepoškozování na školních toaletách toho nejspíš hodně naučí. Mám chuť ho obejmout, poskytnout mu moji hruď jako polštář, do kterého se může vyplakat a alepsoň na chvíli se zbavit těch negativních sraček v jeho hlavě.

-

Venku už je tma. Pouliční světla osvětlují ty nechutně páchnoucí kanály a chodníky plný zvláštních lidí, obzvláště v tuto dobu. Hluboce si povzdechnu, čímž se Nick ležící na mé hrudi, trochu nadzvedne. Hrábnu do batohu ve snaze najít mobil. Po pár vteřinách tu věc nahmatám a zkontroluju čas. V té chvíli se mi dostaví menší srdeční záchvat. To už je tolik? Podívám se dolů na Nicka, kterej spokojeně oddychuje. Povzdychnu si a dám mu letmou facku na tvář, aby se trochu probral.

„Pardon, že jsme vás tady tak dlouho obtěžovali,” kouknu se po ostatních, kteří jejich načlou konverzaci ihned přeruší, „Takže asi už raději půjdem,” podívám se na Alexe, kterej celou dobu diskutuje s Tylerem, „Alexi, jdeme” řeknu a on se na mě otráveně obrátí. Povzdychne si, popadne jeho mikinu, a rozběhne se pryč z místnosti. Podívám se na Nicka, kterého ta facka ani trochu neprobrala. Ještě párkrát s ním zalomcuju, dokud si naštvaně nepovzdychne, nezvedne se a přitom mě nekopne do lýtka, a neodkráčí do chodby za Alexem.

Vítězně se zazubím, když uslyším jeho tázavé „Tak jdem?!”. Popadnu svůj batoh na zemi, kouknu po ostatních, ještě jednou se omluvím za nejspíš doživotní trauma z dvou pubertálních debilů, a vlepím brunetovi rychlou pusu do vlasů. Ten rychle odvrátí zrak od knížky, přiloží si ruku na mnou políbené místo a kouzelně se na mě usměje. Zamávám, v rychlosti si nazuji boty, ve dveřích už z dálky odemykám auto, protože Alex se nemůže dočkat alkoholu v kufru, a během pár milisekund už startuju motor.

„Tak šíleně vás nesnáším” ironicky prohodím, když vyjíždím z ulice mezitím, co oni se tam vzadu handrkují o malý polštář. Občas mě fakt fascinuje, že tihle dva debílci zachránili moji kariéru před zkázou.

~flashback~

„Ne Clayi, nemůžeš se na to vykašlat kvůli tvé zasrané nemoci. Vždyť jsi za tuhle relativně krátkou chvíli pomohl už tolika lidem, teď nemůžeš jen tak skončit!” Nicholasi, já ale už takhle dál nemůžu.

„Ani nevíš jak mi je, když musím neustále skrývat svou pravou tvář za oponou těch falešných bezstarostných úsměvů, tohle nejsem já!”

„Tak ukaž svou pravou tvář”

„Ale to nejde..”

~konec flashbacku~

Ještě stále na tom pracuji - ukázat svou pravou tvář světu. Unavuje mě být neustále ten pozitivní jedinec s minulostí, kterou nikdo nezná. Tak hrozně rád bych prostě lidem ukázal, kdo je doopravdy ta pihatá osoba s kytarou v ruce a tmavými kruhy pod očima. Jenže se bojím reakce lidí. Nechci aby mě litovali a následně moji hudbu poslouchali s tím, že ten kluk se trápí. Chci, aby to bylo jako za starých časů. Také chci, aby věděli, že jsem taky jenom illness člověk. Nechci lítost, jen pochopení...

527 slov

Dream se pro mě poslední dobou stává celkem relatable postavou. Celkově tahle celá fanfikce je pro mě takový comfort place (vím, zní to divně xd)

Mimochodem, už po 74 dnech mě pustili zpátky domů JAJ 〜(꒪꒳꒪)〜

Omlouvám se, že je tahle kapitola trochu kratší, ale nutně jsem něco potřebovala vydat heh xd

Teď by měli kapitoly vycházet častěji, ale moc jich nebude, protože se tahle fanfikce pomalu ale jistě blíží ke konci. But don't worry, tohle není poslední 'dílo' ode mě ;)