Something...|DNF FF|

41.

George

Za celej týden Clay nebyl ani jednou ve škole. Chápu, ten incident s mafií ho musel nejspíš hodně poznamenat. Co mi ale divný přijde je ten fakt, že nikomu neodpovídá na zprávy a nezvedá telefon. Bojím se o něj, vážně.

V momentální chvíli je pátek 21. listopadu 23:57. Sedím na gauči, všichni ostatní spí, kromě Tylera, kterej si teď přišel udělat jídlo.

„Co zas blbneš?" ze všeho toho stresu se mi dělá nevolno. Vážně se o něj bojím.

„Nech mě být, prosím" mám pocit, že se rozbrečím.

„Ou, tohle znělo vážně. Děje se něco?" to si kurva vsaď, že se něco děje! Trhnu hlavou na ne. Nevěřícně nad tím pozvedne obočí. Ještě nejmíň půl minuty si mě prohlíží, pak konečně odejde.

Po další hodině plné nejistoty, stresu a částečnými vzlyky odejdu do pokoje, kde se mu ještě jednou pokusím zavolat. Nejmíň tisícátý pokus se mu dovolat opět nevyšel. Se slzami v očích jsem si lehl na postel a přemýšlel. Pojedu za ním.

Do batohu si rychle naházím vše potřebné a tiše vyjdu z pokoje. Pomalými kroky se dostanu ke hlavním dveřím a s jejich menším zaklapnutím se dostanu ven. Za pět minut mi jede poslední možný autobus, pak bych si to musel střihnout pěšky přes půl města. S menším zpožděním se předemnou ocitne ta několika tunová věc, která je teď úplně prázdná, a já do ní nasednu.

„Dobrý večer, mladá dámo" myslím, že nás zaskočilo oba. Celej nervní si sednu ke dveřím a snažím se z toho všeho nezhroutit.

Po dlouhých dvaceti minutách se objevím v ulici, kde by se měl on nacházet. V jednu ráno to tu vypadá celkem děsivě. Dojdu před jeho dům a zaklepu. Nic se nestalo. Rozhodl jsem se to zkusit znova a k tomu jsem i zazvonil. Opět nic. Tak jsem zkusil kliku.

„Co to kurva?" zarazil jsem se, když dveře byly celou dobu odemknuté. Potichu jsem vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Všude bylo zhasnuto a také tu byl slušný nepořádek. Jakoby se tu někdo snažil něco ukrást. Došel jsem před dveře jeho pokoje odkud ze škvíry pod dveřmi problikávalo světlo.

„Clayi?" zatáhl jsem za kliku a dveře pootevřel.

„Georgie neber si to zle, ale já už tu prostě nechci být, chci za tátou.." seděl v rohu vedle té kytary a se zakrvácenými rukávy na mě koukal. V ten moment jsem nebyl schopen slova. Klepal jsem se tak moc, že kdyby jste mi do ruk daly sklenici s vodou, ta voda by tam do tří vteřin nebyla.

Vytáhl jsem z kapsy mobil a už vytáčel číslo záchranné služby. Té krve bylo příliš.

„Georgie nedělej mi to" umřít tě nenechám.

Přišel jsem k němu a sedl si. Opatrně jsem ho objal a pokusil se mu vyhrnout rukávy, abych zjistil, jak moc jsou rány hluboké. Poměrně hodně. Sapnap mi něco o jeho stavech říkal, ale rozhodně se nezmiňoval o sebevražedných sklonech.

„Mrzí mě to.." vzlykl jsem mu do ramene a on mě začal hladit.

„Neomlouvej se, já jsem ten polomrtvej" ke konci se zoufale zasmál. Bylo mi jasný, že mi všechno vysvětlí až po jeho dlouhém pobytu v nemocnici, ale stejně jsem chtěl vědět to nejzásadnější.

„Dostaly tě?" jeho mánie jsou dost nebezpečný. Jako třeba teď.

„Heh, jo. Jsem rád, že můžu umřít vedle tebe" pohladil mě po tváři a tu druhou mi jemně políbil.

„Říkal jsem ti, ať si to nebereš zle" broukl, když jsem se mu naplno rozbrečel v náručí a počítal každou vteřinu, než jsem vletí záchranka.