Something...|DNF FF|

29.

George

Byla jedna hodina ráno, venku silně pršelo a občas se ozval pronikavý štěkot psa. Nebylo to ale nic, co by mě rušilo od poslechu hudby.
Klepání na dveře ale jo.

„Georgie?" všichni obvykle v tuhle dobu spí, proč teď najednou mamka stojí za dveřmi?
Zvedl jsem se z postele a došel otevřít.

„Mohu dál?" uvolnil jsem ji průchod a zmateně se na ni díval. Posadila se na kraj postele a dívala se na svoje prsty spletené dohromady.

„Děje se něco?" přisedl jsem si k ní.

„Sestra volala" Sarah..?

„Ale vždyť..!" obejmula mě a jednou rukou mě hladila po vlasech.

„Já vím, chce tě vidět" po osmi letech..
Chvíli mezi námi bylo ticho, přemýšlel jsem o ní. Naposledy jsem ji viděl stát ve dveřích v šedých teplácích a černé mikině, její skoro až černé vlasy měla v drdolu a smutně se na mě koukala. Jako osmiletému mi nic nedocházelo, byl jsem na její časté odchody už zvyklý, jenže tenhle trval dlouho.

„Když jsi nám řekl, jak to teď máš, vzpomněla jsem si na Davida" polkl jsem.

„Měli jste spolu něco?"

„Ne?"

„Nelži mi, několikrát jsem vás načapala se mazlit ve tvém pokoji"

„To, že se s někým mazlím neznamená, že s ním chodím" vzpomněl jsem si na dnešek.

„Georgie, minimálně to ale znamená, že se máte rádi"

„Fajn, dokonce jsme spolu i spali, stačí?" jsem unavenej, dnešek byl zvláštní.

„A já že..no nic, je moc hodin, dobrou" usmála se ve dveřích a zmizela.

..„Minimálně se mají rádi.."

„Rádi?.." zašeptal jsem si sám pro sebe a povalil sebou na postel. Nemůžu na něj přestat myslet, jsem ním posedlej.

Nic k tobě necítí, jen se ti snaží být oporou!

Držel mě za boky, hladil mě, byl hodně blízko. Tohle je víc než opora.

Jste pouze přátelé!

Moje myšlenky mě sžíraly, potřebuju se napít. Opatrně jsem otevřel dveře od svého pokoje a pomalými krůčky se doplahočil ke schodišti.

Dovolil mi na něm sedět.

V myšlenkovém transu jsem se posadil ke stolu a opřel si o něj hlavu.

Kéž bych měl opřenou hlavu o něj.

Vytáhl jsem z vrchních polic sklenici a naplnil ji studenou vodou.

Držel mě za boky a vytáhl mě trochu výš, aby mě políbil.

Zítra to s ním proberu. Musím si s ním o tom promluvit.

Nemiluje tě, jen si uvědomuje, že to máš těžký.

Nebo raději ne.

„Hej, co tady kurva děláš?" trochu jsem se ho lekl. Byl nahnutej přes zábradlí a upřeně mě pozoroval. Vypadal jako ty kreténi v mých spánkových paralízách, který jsem zažíval posledního půl roku v Anglii.

„Co tady děláš ty?" sešel po schodech dolů za mnou a vytáhl si něco z lednice.

„Jdu si pro jídlo" zblízka si mě prohlédnul.

„Tě to tak žere?" zvedl jsem hlavu.

„Co tím myslíš?" žere mě spousta věcí.

„Tak ta tvá role, škola, duševní zdraví, on.." možná trošku.

„Jsem v pohodě" zasmál se.

„Jseš si tím stoprocentně jistej?" ne.

„Co já vím?" protočil jsem nad tím oči a on si přitáhl židli blíže a posadil se na ni.

„Takže Clay jo?" otevřel si tu věc, kterou si před chvílí vytáhl z lednice a provokativně se usmál.

„Hm.." nemám náladu na jeho hloupý poznámky. Jsem unavenej, chci být sám.

„Jak to funguje?" zeptal se najednou trochu vážněji. Zmateně jsem na něj pohlédl.

„Hudba, ty nahrávací studia atd"

„Uvidíš za pár dní" nebo týdnů, záleží, jak rychle to pak sestříhá.

„Aha, dobrou" slyšel jsem už z povzdálí. Chvíli jsem tu ještě seděl. Sám se svými myšlenkami, které začaly být komplikovanější, než fyzika s matikou dohromady.

Potichu jsem zavřel dveře od svého pokoje a posadil se na postel. Zakručelo mi v břiše, za celý den můj žaludek navštívila pouze ta věc, kterou mě nutili sníst a já ji vyblil na trávník před školou.

„Prosím, papej.."

„Tohle ti nemůžu slíbit" zoufale jsem se zasmál a štípl se do stehna.

„Lepší?"

Neměl jsem z něj slézt.

„Kdyby ses cítil nějak špatně, dej mi vědět"

Natáhl jsem se pro mobil na nočním stolku. Rozklikl jsem jeho jméno v kontaktech a přemýšlel, jestli mu mám zavolat. Zhluboka jsem se nadechl a stiskl tlačítko hovoru. Chvíli to nebral, až na třetí zazvonění.

„Ano Georgie?" moje břicho se chystalo explodovat. Ne kvůli hladu, nýbrž jeho hlasu.

„Máš chvilku?" nervózně jsem si prohrábl vlasy a trochu za ně zatáhl.

„Jistě, copak se děje?" miluju tě. Na chvíli jsem se odmlčel.

„Nedokážu to.." po tváři mi stekla slza. Poslední dobou nějak hodně brečím, což je zvláštní, když mě dokonce i Tyler pojmenoval kvůli mé bezcitnosti šutr.

„Poslyš, já," najednou přestal mluvit, „věřím, že to zvládneš. Jednoduchý to rozhodně nebude, démoni jsou zlo. Zítra se ti pokusím pomoci trochu více, než takhle po telefonu. Dokážeš to, věřím ti!" tak strašně moc ho miluju. Z mých očí doslova tekly slaný vodopády. Popotáhl jsem a otřel si mokré oči od slz.

„Georgie..?"

„Promiň, poslední dobou nějak moc bulim, heh" rty se mi chvěly, stejně jako zbytek mého těla.

„Neomlouvej se, nemůžeš za to"

„A co když jo?" fňukl jsem a štípl se do jedné z novějších jizev na stehnech.

„Jistě že ne Georgie, ty jsi ten poslední, kterej za něco může!" lže.

„Když myslíš," vzdychl jsem smutně, „Díky, že jsem se ti mohl svěřit a sorry že jsem tě vyrušil, dobrou" pro jistotu jsem to rovnou položil. Telefon jsem si odložil na noční stolek a lehl si doprostřed postele a hleděl do stropu. Z nedostatku všeho jsem začal vidět na stropě černé šmouhy, které zrněli a různě měnily tvar. Připadal jsem si jako pod vlivem těch věcí, který tady jsou běžně k dostání.

Uběhla půl hodina a moje neustále převalování ze strany na stranu mě pomalu dostávalo do deprese. Otevřel jsem okno dokořán a sledoval z něj dění venku. I přes to, že byly skoro dvě hodiny ráno, provoz tu stále byl. Dokonce i v naší ulici. Florida nikdy nespí...

971 slov

Dneska trochu kratší kapča<3