Květiny pro Grace

Kapitola dvacátá šestá

Sheila mi otevře dveře od jejich nového bytu. Ještě jsem tady nebyla, ale jejich novou adresu už mám dobré dva měsíce v mobilu. Bála jsem se, že nebude doma a já budu muset celej den bloudit po Dublinu. Naštěstí doma byla.

„Ahoj," zašeptám a vystrčím ruce z kapes. „Můžu... Můžu dál?"

Místo odpovědi mě vtáhla dovnitř a sevřela v objetí. Tím zase prolomila moji bariéru a já začala brečet na novo.

„Co se stalo? Mluv se mnou," zašeptala mi do vlasů a já se od ní na kousek odtáhla. Sedly jsme si na sedačku. Henry nebyl doma, ještě několik hodin prý ani nebude.

Dalších patnáct minut jsme strávily tím, že jsem jí to celé převykládala. Poslouchala mě po celou tu dobu. Ani jednou mi do toho neskočila. Raději mi podávala kapesníčky, abych měla do čeho setřít slzy a rozmazanou řasenku. Byla jsem tak ráda, že ji mám.

„Ach, Grace," povzdechla si a přitáhla si mě k sobě. Neprotestovala jsem. Potřebovala jsem to. „Neřekla bych to do něj, to ani náhodou."

„To jsme dvě..."

„Nathan byl vůl od začátku, nezměnil se. A měl ti to říct hned, jak se to dozvěděl. Mohl to napravit, kdyby chtěl." Mluvila tiše a konejšivě, hladila mě po zádech. „A Jordan ti měl říct, že se znají. O tom žádná."

„Věřila jsem mu, Shel. Ale teď nevím, co si o něm myslet," zamumlám. „Včera mi řekl... Řekl mi, že mě miluje."

„A věříš tomu?"

Hruď se mi zvedne pod zadušeným úsměškem. „Chci tomu věřit," povzdechnu si. „Chtěl mi to všechno vysvětlit. Ale já prostě nevím, proč to vysvětlovat teď, když to mohl udělat předtím?"

„Musel mít strach. Strach z toho, že ho opustíš."

Zavrtím hlavou. „Byl by blázen, kdyby si tohle myslel."

„Vidím, jak se na sebe koukáte. A hlavně, jak se on dívá na tebe. Jak kdybys byla nějakej zpropadenej anděl, Grace. Přesně tak se na tebe dívá. S láskou v očích a s takovou laskavostí, co jsem neviděla ani u tebe. Má tě fakt rád."

Vzlyknu.

„Bolí to, Shel. Jen ta myšlenka na to, že se mnou nechce mít nic společnýho. Co když to všechno byla vážně jen jedna velká lež? Co když to všechno mezi náma bylo jen z lítosti?"

Na to mi nic neodpověděla. Ani slovo. Bytem se rozhostilo několikaminutové ticho.

„Podej mi tvůj mobil," pobídne mě a já jsem tak nucena si hmátnou do kapsy. Podám jí ho. Nevím, co tam začne vytvářet, a je mi to vcelku jedno. Nemám na to sílu.

Za chvíli se přede mnou objeví rozsvícená obrazovka. Nemohla jsem si nevšimnout těch několika zmeškaných hovorů a nepřečtených zpráv.

Je na ní fotka jeho a mě. Je to fotka z včerejška. To, jak jsme s Jordanem tančili, zatímco Sheila hrála. Nepamatuju si, že bych jí svůj mobil dávala, ale dost možná jen zůstal ležet na zemi, když pro mě Jordan přišel.

„Podívej se na to pořádně, Grace."

A já se dívala. Na jeho oči, co zkoumaly můj usmívající se obličej. Na jeho ruce, co mě držely pevně. Na jeho rty, který jsem chtěla políbit. Na jeho čelo, na kterým se tvořila vráska od toho, jak se usmíval.

Nejspíš jsem pochopila, co tím chtěla Sheila říct.

Jordan se na mě nedíval jako na někoho, koho by ve skutečnosti neměl rád. Díval se na mě jako na někoho, pro koho by dal všechno. Pro koho by se obětoval. Díval se na mě s tak velkou láskou v očích, že se to nedalo přehlédnout.

„Má tě fakt rád."

Mé pochyby nevymizely úplně. Bála jsem se toho, že nevymizí už nikdy. Ale nějakým způsobem jsem prostě věděla, že to všechno nedělal z lítosti. To prostě a jednoduše nemohl.

„Taky ho mám fakt ráda," povzdechnu si a setřu si slzu, co mi zase stekla po tváři. Sheila se pousměje. „Bože, do čeho jsem to zas spadla."

„Nech si to od něj vysvětlit. To je to nejlepší možný řešení."

Přikývnu. „Jo, přesně to udělám. Ale ne dneska."

„Zůstaneš přes noc?" zeptá se s očekáváním v očích.

„Ráda," kývnu a ona se doširoka usměje. „Možná ivíc než na jednu."