Květiny pro Grace

Kapitola pátá

Po cestě mi od Julie přišla smska, ve které bylo oddělení, patro i číslo pokoje, podle čehož se momentálně snažím orientovat.

Schody beru po dvou a Jordan mi jen tak tak stíhá. Na konci schodiště odbočím doprava a začnu hledat pokoj s příslušným číslem. Nakonec zjistím, že je to pokoj na úplném konci chodby.

Ještě předtím, než vstoupím se otočím na Jordana za mnou a trochu se uleknu, když zjistím, jak moc blízko mě stojí.

„Moc děkuju, vážím si toho," prohlásím a na okamžik se zadívám do jeho modrých očí.

„To nestojí za řeč," zavrtí hlavou. „Mám počkat?"

Zavrtím hlavou a odvrátím pohled. „Myslím, že to bude na dýl. Nedělej si s tím starosti."

„Dobře," přikývne nakonec a pokusí se o jemný úsměv.

Nakonec mi věnuje letmé objetí, čímž mě trochu vyvede z míry, ale rozhodně si nestěžuju. Obklopí mě jeho vůně a já se v duchu trochu napomenu. Když se odtáhne, všechno na mě zase dopadne a uvědomím si, že za dveřmi leží máma.

Na rozloučenou lehce pozvedne ruku, ale hned na to se jeho kroky začnou ozývat chodbou, jak kráčí zpět ke schodišti.

Naposledy se zhluboka nadechnu a následně vejdu do toho desinfekcí zapáchajícím pokoje.

V rohu místnosti je křeslo, ve kterém spatřím spící Julie v jejím pracovním oděvu. Máma leží na nemocenské posteli, bledá, a i přestože má zavřené oči, jde vidět, jak moc je vyčerpaná. Přijde mi, jako by to snad ani nebyla ona.

Máma vždy byla pozitivní a optimistická osoba, která svým charakterem okouzlila nemálo osob. Vždy jsem v ní viděla něco, co nedokážu ani popsat. Možná to byla nějaká jiskra, nebo prostě jednoduše chuť do života. Vždy to v sobě měla. I když jí diagnostikovali rakovinu. I když se dostala do horšího stádia. I když věděla, že se její čas tady rychle krátí.

Ale když tady teď leží se zavřenýma očima a popelavě bílým obličejem... Jako by se ta jiskra vypařila. Jako by uhasla a jedinou věcí, která mě ujišťovala o tom, že byla naživu, byly ty otravně pípající přístroje.

Julie se na mě smutně zadívá a tiše hlesne: „Nechám vás tady samotné." Hned na to pokoj opustí.

Sednu si hned vedle postele a položím si hlavu do dlaní.

„Grace?"

Kdyby v místnosti nebylo takové ticho, nejspíš bych mámin hlas ani nezaregistrovala.

Vmžiku se narovnám a jemně ji chytnu za ruku. „Mami," šeptnu a všechny emoce se do mě nahrnou jako při vlně tsunami. V ústech mi vyschne a vím, že kdybych promluvila, můj hlas se okamžitě zlomí.

„Chci to mít za sebou," zachraptí a v jejím obličeji se objeví bolestná grimasa. Víčka se jí zatřepotají, když je otevře.

„Nemůžeš mě tady nechat." Slzy neudržím. „Slíbila jsem ti, že se ještě podíváme do Florencie, pamatuješ?"

Máma se tam už dlouho chtěla podívat, ale nějak jsme na to nemohly sehnat finance. Slibovala jsem jí to snad už dva roky, ale nikdy jsme se k tomu doopravdy nedostaly. Místo toho jsme si vždy udělaly výlet na naši oblíbenou pláž tady na pobřeží.

„Grace," utiší mě a pohladí po vlasech. „Poradíš si sama." Teď se i v jejích očích zalesknou slzy, co jí následně sklouznou po tváři. „Bolí to, všechno mě hrozně bolí."

V ten moment jsem věděla a hlavně cítila, že tohle je možná naposledy, co slyším její hlas. Nemám nejmenší tušení, jakou bolest musí pociťovat. Co všechno se jí honilo hlavou a nad čím vším ještě uvažovala. To jediné, co se z její tváře dalo vyčíst, byla právě ona bolest.

„Bude to dobrý, mami. Už tě nic bolet nebude. Mám tě ráda."

To bylo to jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla.

--

Probudí mě ticho. Přístroje přestaly pípat a najednou se z nich ozýval jen jeden nekolísavý zvuk. Po chodbě slyším běžet několik párů nohou. A pak jako by vše pokryla mlha. Vše vidím matně a rozmazaně. Můžou za to snad moje slzy?

Vnímám to, jak mě někdo odstrkuje od postele a doprovází mě na chodbu, to, jak mě Julie chytá kolem ramen, to, jak se mi třesou ruce i to, jak mi po tvářích stékají další a další slzy.

A když jeden z doktorů vyjde ven a zavrtí hlavou, jako to už nejspíš udělal několikrát předtím, dojde mi to. Dojde mi, že jsem ji navždy ztratila a že už ji nikdy neobejmu.