Květiny pro Grace

Kapitola dvacátá

Dveře studia se za námi zavřou zrovna v ten moment, když se už po několikáté za dnešek rozprší. Kdybychom přišli jen o pár minut později, nejspíš by to nebylo suchou nohou.

Jordan za námi zamkne a po tmě se dostaneme do místnosti vzadu. Většinou se tady nechávají tetovat ti, kterým jejich tetování bude zabírat větší plochu nebo naopak ti, kteří by se neradi obnažovali před ostatními zákazníky. My tam ale jdeme spíš proto, abychom nemuseli svítit v celém studiu, ale jen v malé místnosti.

Pobídne mě, abych se posadila na kožené křeslo, které jsou rozmístěné po celém studiu. A tak se posadím. Přitáhnu si kolena pod bradu a opřu si o ně hlavu, abych počkala, než si připraví všechny věci.

Pečlivě svůj návrh ze skicáku přenese na speciální papír, přičemž ho jen tiše pozoruju. To, jak se jeho záda napnou, když se natáhne pro jinou tužku. To, jak mu několik pramenů vlasů neustále spadává do obličeje a jak si je vždy odhrne stranou i ten nepatrný poloúsměv, co mu sedí na rtech.

Otočí se ke mně a zároveň s sebou přitáhne malou pojízdnou stoličku, na které má černý inkoust a několik jehel. Na dlaních navlečené latexové rukavice.

„Můžeme začít," oznámí a já přikývnu. Stáhnu ze sebe svetr, ale nechám si ho položený, alespoň na klíně, aby mi nebylo takové chladno.

Ze všeho nejdřív párkrát přejede žiletkou téměř po celé délce mé paže a za chvíli mám na kůži obtisknutou podobu budoucího tetování. Už teď to vypadá nádherně. Je decentní, nic přehnaného, a to i když se táhne od ramene po zápěstí.

„Poslední možnost říct ne," zadívá se na mě, zatímco se mu v ruce objeví strojek s jehlou, co na sobě má kapku inkoustu.

„Už to neprotahuj," pousměju se a zády se víc ponořím do opěradla, jako by to něčemu mohlo pomoci.

Jehel jsem se sice nikdy nebála, ale i tak se mě na chvíli zmocní takový zvláštní pocit toho, jestli je to správný. Moc nad tím nepřemýšlím. Jestli se to mýmu podvědomí nelíbí, tak má smůlu, protože ucítím, jak se mi jehla poprvé zabodne do kůže.

Trochu to zabolí, ale dá se to vydržet.

Po pár minutách tu lehkou bolest přestanu vnímat. Zvyknu si na ni a občas se jen zakřením, když se jehla dostane na místo blíže kosti.

„Kdybys chtěla chvilku přestávku, tak stačí říct."

Jeho hlas protne to ticho, co předtím narušovalo jen tiché vrčení strojku.

„Dobře," ujistím ho.

Myslela jsem, že tím naše konverzace končí, ale ono ne. Jordan mluví dál.

Rozpovídá se o svém dětství. Mluví jen o pěkných vzpomínkách. O tom, co všechno s Marlee zažili a jak se jejich nenávist začala stávat příměřím a nakonec přátelstvím. Snad jako u každých sourozenců.

Vyprávěl mi o tom, jak se stěhovali do Austinu. Byli už několik desítek kilometrů od svého starého domu, když se Marlee rozplakala a začala na celé auto vykřikovat, že se musí vrátit, protože si zapomněla plyšáka. A tak se otočili a jeli zpátky, aby Marlee přestala vřískat. Vtipem bylo, že asi deset minut od domu přišli na to, že Marlee má svého plyšáka vlastně celou dobu pod svýma malinkýma nožičkama.

Pověděl mi toho víc. Několikrát jsem se prostě nemohla ubránit smíchu stejně jako on. Občas musel dokonce přestat s tetováním, aby mi na kůži nevytvořil zběsilé čáry od toho, jak moc smích otřásal jeho tělem.

Na jednu stranu jsem si uvědomila, jak málo z jeho života vlastně vím. Ale nikdy mě prostě nenapadlo se ho vyptávat. A já věřím, že člověk toho druhého pozná nejlíp právě takhle. Když se prostě sám rozpovídá o tom, co zažil, jaká místa navštívil. Kde prodávají jeho oblíbenou zmrzlinu a kam by se naopak pro jídlo ani nezastavil.