Květiny pro Grace

Kapitola jedenáctá

„Ach, Grace," vzdychne Sheila, když pod rozepnutým kabátem spatří ortézu. Ruka mi visela kousek nad pasem, a tak nějak mi to znemožňovalo kabát dopnout. „Lituju toho, že se začínáme stěhovat."

„Jak to myslíš?"

„Kdybych toho teď neměla nad hlavu se vším tím zařizováním, vzala bych tě k nám. Nechci abys s ním byla v jednom bytě. Po tomhle se na něj nechci už ani podívat."

Sheila Nathana nikdy nemusela. Ze začátku se snažila být shovívavá a nedávat to moc najevo, ale jak šel čas, prostě ji to přestalo bavit. Moc jsem nechápala, proč ho nemá ráda, ale posledním půlrokem jsem to začínala chápat víc a víc. A nejspíš se ukázalo, že měla už od začátku pravdu.

„S tím se netrap," mávnu nad tím rukou. „Já to nějak vydržím, neboj."

„Nelíbí se mi to, Grace. Ani trochu."

Na to jsem jí neměla co odpovědět. Prostě to tak bylo. Stalo se a zápěstí mi teď už nic nespraví. Mohla jsem jen doufat, že už se nic takovýho nebude opakovat.

„Popravdě mě to vytáčí," otočí se ke mně, když vyndá svoji kytaru z pouzdra. „Kdyby nebylo Nathana, tak tady teď nestojíš s rukou v ortéze. Kdyby nebylo Nathana, tak bych tě po telefonu nemusela přesvědčovat o tom, že za to nemůžeš, a kdyby nebylo Nathana, tak by sis mohla žít spokojenej život jak na Pátý Avenue!"

„Shel..."

„No co, Grace? Sama víš, že mám pravdu."

Jen si povzdechnu, protože tu pravdu má.

„Tak vidíš," podívá se na mě a lehce zavrtí hlavou. „A teď už pojďme hrát."

Nestačím ani navrhnout píseň a Sheila už začne s předehrou.

Máma tuhle písničku milovala. Nevím, jestli to bylo proto, že to byla první písnička, kterou ode mě a Sheily slyšela, nebo jestli pro ni měla nějaký hlubší význam. Každopádně, když se ještě mohla procházet ulicemi Dublinu, vždy po nás chtěla, abychom zahrály právě tuhle. Má kamarádka si to nejspíš neuvědomovala, ale uvnitř mě, jako by se něco pohnulo, jen co začala zpívat. Ale o chvíli později se k ní

Svět bez ní už není takový, jaký býval. Každá věc mi ji dokáže připomenout. Snažím se si uvědomit, že večery už nemůžu trávit v jejím bytě. Snažím se tohle všechno překonat a naučit se s tím žít. Ale dost možná je to pro mě pořád moc čerstvá událost. Moc čerstvá bitva, kterou se musím probojovat a trpět tu bolest po každé uštědřené ráně, než se mi zacelí a zbydou jen jizvy.

Ozve se potlesk a já se zase vrátím do reality.

„Zase nepřítomna, hm?" broukne Shel vedle mě a já se trochu pousměju. Teprve až teď přejedu očima přes hlouček, co se tu utvořil. A hned na to se zase nestačím divit svým očím. Je tohle vůbec možný?

„Grace?" zamává mi dlaní před obličejem. „Kdo to je?" řekne zmateně.

Otočím k ní hlavu a schovám si dlaň do kapsy kabátu. „Jordan."

„To si děláš..."

„Nezapomeň hrát."

Na oko se na mě naštvaně podívá, ale pak zase začne hrát. A já zpívat.

Tentokrát jsem rozhodně myslí více přítomná, ale několikrát se přistihnu, jak mi k němu utíká pohled. Ale pokaždé, když jsem se podívala na lidi okolo, viděla jsem široké úsměvy.

A to bylo přesně to, co jsem na vystupování milovala. Možnost udělat někomu radost nebo alespoň zpříjemnit den. Bavily mě všechny reakce kolemjdoucích. To, jak se každý aspoň na chvíli mohl odprostit od všech svých starostí a prostě jen být.