Květiny pro Grace

Kapitola dvacátá první

„Myslím, že teď už se asi můžu zeptat, co ti to udělal s rukou," ozve se za mnou hlas Marlee a já leknutím trochu nadskočím, přičemž se pokusím o to, aby mi nevypadla sklenička s vodou z ruky.

„Na to by ses možná měla zeptat jeho," pousměju se a napiju se vody. „Už je ti líp?"

„Ale jo, sice jsem furt unavená, ale to přejde," pokrčí rameny a sedne si na ostrůvek. „Trochu mě zaskočilo, že jste tady nebyli, ale pak jsem našla ten lísteček."

„Jo, ono to nebylo totiž vůbec plánovaný," hlesnu a odložím skleničku do dřezu, „ukázal mi jeden návrh a pak se to nějak semlelo," myknu rameny a musím se lehce usmát při myšlence toho, jak jsme Jordanem stáli v parku pod lampou.

„Asi se semlelo i něco trochu jinýho," prohlásí a já k ní zvednu překvapeně hlavu, jen aby se mi vybavil pohled na její pobavený výraz. „Jordan mi to pověděl," pokrčí rameny. Nevím, jestli se mi ulevilo nebo jsem začala panikařit.

Povzdechnu si. „Marlee, nechci, aby sis o mně myslela, že..."

„Nic si o tobě nemyslím. Vážně nic špatnýho," přeruší mě se vší vervou, „vlastně jsem ráda. Už je sám moc dlouho, všichni jsme mu říkali, že by bylo hezký, kdyby si někoho našel. Na to ale vždycky jen zavrtěl hlavou. A navíc..." odmlčí se a rty se jí zvlní do úsměvu. „Líbíš se mi." Jemně do mě drkne ramenem, čímž jako by ten úsměv přenesla i na mě.

„A já už si začínala myslet, že si vyslechnu proslov o tom, abych se držela dál," zasměju se.

Byla jsem ráda, že přijela. Vnesla sem trochu života a víc úsměvů. A to je tady pár hodin.

Naposledy mi věnuje ještě jeden milý pohled a potom zmizí někam do obýváku. Já se proto rozhodnu zajít si pro věci a přenechat Marlee svůj dosavadní pokoj. Když procházím přes obývák, zjistím, že je tam jen Marlee, ale Jordan nikde. Buď bude u sebe, nebo šel do sprchy.

To se dozvím hned potom, co vyjdu schody, jelikož se s ním málem srazím. Vlasy má ještě mokré a tváře lehce červené od horka. Na sobě jeho obvykle vytahané tepláky a tričko.

„Řekni Marlee, že si do té komody může vyskládat věci," řeknu, když se kolem něj prosmýknu do pokoje, abych si vzala věci na spaní a na zítřejší ráno.

„Kde hodláš spát?" zeptá se opírajíc se o rám dveří.

„Vždyť jsem ti to říkala," odpovím, „na gauči," dodám, zatímco ze skříně vytáhnu legíny, volnou tmavě zelenou mikinu a jedno dlouhé tričko na spaní.

„A to si vážně myslíš, že tě na něm nechám spát?" pozvedne obočí a já se střetnu s jeho pohledem. „Klidně ti nechám..."

„Mně to nevadí, vážně ne," ujistím ho a opět kolem něj proklouznu, tentokrát směrem koupelna. Jen nad tím zavrtí hlavou a stihnu zahlédnout, jak se pousmál, než jsem za sebou zavřela dveře do koupelny.

-

Když se vrátím do obýváku, Marlee se zrovna zvedá s tím, že se půjde po celém tom náročném dni umýt a zase spát. Nedivila jsem se jí. Po celém dni stráveném cestováním, a navíc časovým posunem musela být pěkně unavená. Ještě než odešla, popřála nám dobrou noc a poděkovala mi, za propůjčení pokoje, na což jsem se jen pousmála.

Televize hraje potichu, možná jen proto, aby fungovala jako výplň do pozadí a nerušila rozhovor, který mezi nimi nejspíš probíhal.

„Chvilku počkej, jen ten gauč alespoň rozložím," oznámí a líně se zvedne.

Odložím si věci na konferenční stolek a pomůžu mu sundat všechny polštáře. ON potom dvěma pohyby sklopí opěradla, čímž vytvoří prostor dost velký pro pokojný spánek. Polštáře zase naházím zpět a přes nově vzniklé lůžko přehodím deku. Do jedné se potom sama zabalím a lehnu si jen kousek od Jordana, co si mě za chvilku stejně přitáhne blíž k sobě, a tak se má záda dotýkají jeho hrudi. Vyzařovalo z něj příjemné teplo a uvolněnost.

Napadlo mě, že kdybych měla popsat ztělesněný klid, nejspíš bych popisovala jeho. Za tu dobu, co se známe, se nikdy nevytočil. Nikdy nezvýšil hlas. Nikdy do ničeho nepraštil. A i když by nemělo, tak mě to překvapovalo, protože jsem si navykla očekávat to nejhorší. Představovat si, co všechno by se mohlo pokazit. Bát se jakéhokoliv rychlejšího pohybu, co byl mířený ke mně.

Rukou mě hladí po vlasech a občas sklouzne až k mé paži.

„Můžu tady zůstat i přes noc?" hlesne a najednou se jeho ruka zastaví, jako by zalitoval, že se vůbec zeptal. A i když se to zdálo jako naprosto absurdní věc, já to ocenila. Ptal se na svolení. I tam pod tou lampou. Věděla jsem, že to, co tam řekl, mělo nějakou váhu. A že to myslel vážně.

Neotočím se k němu. Jen lehce kývnu a brouknu něco, co by mohlo znamenat ano.

„Děkuju," zašeptám tiše a jeho dlaň vyhledá tu mou. Jemně ji stisknu. Alespoň tak, jak mi to ortéza a zápěstí dovolí.

Napadne mě, jestli už několik hodin nespím. Jestli se mi to všechno jen nezdálo.

„Pověz mi za co, Grace."

„Za to, že to se mnou nevzdáváš. Že to všechno respektuješ."

„To nestojí za řeč," prohlásí. „Je to normální. Každej by tohle udělal."

„Nathan ne," vypadne ze mě.

„Nathan nemohl, protože to vzdal sám se sebou a nechtěl, aby mu někdo pomohl. A ty ses nešťastně zamotala do jeho problémů, který jsi nemohla vyřešit ty ani on. A ztratila ses v tom ještě víc než on."

Nějak jsem nevěděla, co říct. Možná proto, že mě ta slova zasáhla víc, než jsem čekala. Ale měl pravdu. Skoro jako vždycky. Ale byla to přesně tahle chvíle, kdy jsem pocítila tu neskutečnou vděčnost. Byla jsem vděčná za to, že ten jeden večer pršelo, že jsem si vzala přesčas, že se objevil zrovna u našich dveří, že jsem na něho narazila na ulici, že mě dostal z nešťastného vztahu s někým, koho jsem vlastně už ani nemilovala.

Pomyslela jsem na mámu. Na to, jak moc pyšná by teď byla. Jak radostně by se usmívala, kdyby nás teď viděla. Kdyby mohla poznat Jordana. Zamilovala by si ho stejně tak, jako já. Neustále by o něm básnila a říkala, jak moc hodný a pozorný je. V očích by zase měla ty jiskřičky radosti z života a pokaždé, když bych se za ní přišla podívat, by mě sevřela v pevném objetí a zeptala by se, jestli se mnou přišel i Jordan. Dala bych všechno za to, aby ho mohla poznat.

„Nad čím přemýšlíš?" prolomí to ticho, co nastalo a jeho dech se mi lehce otře o krk.

„Nad mámou," řeknu popravdě. „Nad tím, jak moc by byla nadšená, kdyby tě poznala."

„Myslíš?"

„Vím to," přikývnu. „Vyptávala by se na tebe, na nás. Zajímalo by ji, co jsi ten den zrovna tetoval a jaké jsi měl ráno a co jsi obědval. Po celou tu dobu, co by se tě vyptávala by se usmívala od ucha k uchu a přemlouvala tě, aby sis ten čaj přece jen dal."

„Nemusela by mě přemlouvat. Dal bych si ho hned," odpoví a mně se musí dostavit trochu více vzduchu než obvykle. „Mrzí mě, že jsem ji nemohl poznat, Grace."

„To mě taky."

„Až Marlee odjede, zajdeme na hřbitov, dobře? Koupíme nějaký krásný kytky, co měla ráda."

„Milovala karafiáty."

„Tak koupíme karafiáty.

Přetočím se na druhý bok, čelem k němu. Položím mu dlaň na obličej, palcem přejedu přes lícní kost přesně v tu chvíli, když mi po tváři sklouzne jedna neposlušná slza.

Nic na to neřekne. Jen si mě přitáhne víc k sobě, jeho ruce se kolem mě obtočí pevněji.

A všechno se najednou zdálo zase v pořádku.