Květiny pro Grace

Kapitola první

Ulicemi Dublinu se jako každý den hemžilo spoustu lidí. Matky s malými dětmi, zamilované páry držíc se za ruce, dětí míří domů ze školy nebo třeba skupinky dívek s několika nákupními taškami v rukou. A samozřejmě spousta turistů. Někteří by s poklidem mohli zapadnout do dublinské komunity a ruchu, za to některé prozradily jejich zmatené výrazy a potřeba fotografovat vše na své mobilní telefony.

Ruch tohohle města mě určitým způsobem uklidňoval. Proudící davy lidí, co si prorážely cestu uličkami, stovky rozhovorů, které nakonec stejně splynou v jednotný šum.

Teprve když do mě zezadu někdo vrazí si uvědomím, že stojím uprostřed té rušné ulice. Zhluboka se nadechnu, položím dlaň na popruh mé tašky a vydám se vpřed, abych zabránila tomu, že do mě někdo opět vrazí.

Je mi jasné, že nepřijdu včas, ale pochybuji o tom, že by to mé přátele nějak překvapilo. Byly to zrovna oni, kdo si na mé pozdní příchody už dávno zvykli.

Na konci Grafton Street spatřím dvě osoby, co rozkládají stojany na mikrofony, pousměju se a přidám do kroku. Neviděla jsem se s nimi už delší dobu a tohle setkání mi přišlo vhod. Byl to takový nenápadný útěk z reality. Nebo taky z toho, co na mě čekalo doma.

Když mě obklopí rozlehlejší část ulice, a tím se konečně zbavím mačkajících se lidí, od úst mi stoupne malý obláček teplého vzduchu. Do Dublinu pomale přicházel pocit a zrovna dnešek byl jedním z těch dnů, kdy by každý nejraději zůstal celý den v posteli pod záštitou příjemně teplé peřiny a s horkým čajem v ruce. Dobře, možná by takovou představu neměl každý, ale já tedy přinejmenším ano.

Jako první si mě všimne moje kamarádka Sheila a její blonďaté vlasy, co někdy připomínaly světlé vlásky kukuřice, kolem ní zavlají, když se otočí mým směrem. Věnuju mi vřelý úsměv, načež ke mně přiskotačí jako malá holka a sevře mě v objetí.

„Jdeš pozdě," poznamená a pokusí se o vážný obličej. „Zase."

„Překvapuje tě to?"

„Ne," zasměje se a já s ní.

„Grace, my víme, že to jinak neumíš," promluví ke mně i Henry. Seznámila mě s ním Sheila hned na začátku jejich vztahu. Byl samý vtípek, úsměv sem a tam. Nebylo divu, že se do něj Sheila zamilovala. Nakonec tvořili moc pěkný pár a já si navíc s Henrym také skvěle rozuměla.

Sheila se postaví k jeho boku a on jí vlípne pusu na tvář.

Pousměju se a sundám si kytaru ze zad, co byla doposud schovaná v obalu. Opatrně ji vytáhnu ven, a ještě chvíli ji tam nechám ležet, abych mohla zprovoznit zesilovač. Henry mezitím dá dohromady můj stojan na mikrofon.

Když je všechna potřebná technika připravená, začnu se opět věnovat mé kytaře. Přehodím si popruh přes hlavu a kytaru začnu ladit. Je poškrábaná, na několika místech i dost ošoupaná a někdo by si možná řekl, že vypadá i zastarale, ale i tak bych ji za nic nevyměnila. Dostala jsem ji od mámy k šestnáctým narozeninám, protože celou tu dobu předtím jsem hrála na kytaru Sheily.

Máma hudbě nikdy moc nerozuměla a ze začátku mě v hraní ani nepodporovala, ale když jednou na ulici narazila na mě a Sheilu, byla překvapená a změnila názor. Potěšilo mě to, protože jsem nikdy nebyla dítě mnoha talentů a v tu dobu jsem s mámou neměla nejlepší vztah. Byla to právě hudba, co nás tak nějak sblížila.

Zvednu pohled od strun a zjistím, že Henry už vybalil a zapojil keyboard a vypadá to, že on i Sheila jsou připraveni začít.

„Všechno připraveno?" zeptá se a já přikývnu. „Tak jako vždy?"