Květiny pro Grace

Kapitola dvanáctá

Bytem snad poprvé za nějakou dobu nepronikal pach cigaret. Místo toho se tady nesla vůně vanilky, za kterou mohla zapálená svíčka v obýváku. Z kuchyně se ozývalo řinčení nádobí a tichá hudba.

Se zmateným výrazem ze sebe opatrně sundám kabát a boty a nakouknu do kuchyně.

Nathan stojí u dřezu, umývajíc nádobí a pokyvujíc hlavou do nevýrazného rytmu hudby linoucí se z rádia. Na stole leží dvě krabice s pizzou z mé oblíbené pizzerie a dva nachystané talíře. Všimne si, že zde už není sám a otočí se čelem ke mně. Na chvíli se naprosto zastaví v pohybu, jako by očekával nějakou moji reakci.

Jenže já nevím, co říct. Nevím, jak reagovat.

Připomnělo mi to úplně první noc v tomhle bytě. Byla to podobná scenérie, akorát v kuchyni jsem místo Nathana byla já. Chtěla jsem nám udělat hezkej večer. Objednala jsem jeho oblíbený jídlo, nachystala stůl a v pozadí hrála jakási hudba, aby tady nebylo takové ticho.

Sundal ze sebe bundu a přispěchal ke mně, aby mě sevřel v náručí a políbil mě na rty. Zeptal se, jestli něco slavíme, ale než jsem stačila odpovědět, už mě opět líbal. Na rtech, na krku. Rukama mi bloudil po zádech. A najednou jsme se ocitli v ložnici.

„Grace? Je ti dobře?"

I jeho hlas teď zněl jinak. Nebyl tak tvrdý a nepříjemný. Jako by se v něm začal probouzet ten Nathan, kterého jsem kdysi milovala. „Nechceš se posadit?" řekne a dotkne se mého ramene, nejspíš na náznak toho, abych se opravdu posadila. Cuknu sebou. Nechci, aby se mě dotýkal.

„Nathane, přestaň, prosím," špitnu a udělám krok dozadu. Je toho moc. Mám pocit, jako bych nemohla dýchat.

Sundá svoji dlaň z mého ramene a podívá se na mě. Sklopím svůj zrak k zemi. Nemám tu odvahu se na něj podívat. Před očima jen vidím jeho vzteklé já toho večera, kdy do mě strčil.

„Omlouvám se."

V ústech mám sucho.

„Grace, omlouvám se," prohlásí lehce zoufalým hlasem a zase se natáhne po mé ruce. „Co mám udělat, abych ti to dokázal, proboha?" hlesne a zavrtí hlavou. „Nevím, co to se mnou bylo. Netuším, co to do mě vjelo, Grace. Musíš mi odpustit, prosím."

„Nathana," zavrtím hlavou. „Já... Já..."

„Ty co, Grace? Hm?" zvýší hlas. „Řekni to."

Zase přepnul. V obličeji už neměl ten klidnej výraz. Šlo vidět, jak zatíná čelist a snaží se nevybouchnout a nezačít křičet. Zajímalo mě, jak je možné, že v jeden moment je naprosto klidný a vyrovnaný a za chvíli vypadá, jako by chtěla zbořit celej svět.

„Já už to nezvládám," vydechnu.

„Co nezvládáš?" rozmáchne rukama.

„Tohle. Tuhle domácnost, tenhle vztah, tvoje nálady a tvoje chování. Tohle všechno, Nathane. Mám plný zuby tvých kamarádů, obýváku smrdícího po trávě a cigaretách, tvýho stálýho povídání o tom, jak si hledáš práci, i když vše co děláš je to, že se celý dny utápíš ve svý malý depresi tady na gauči a nejsi schopnej udělat nic. Tý nevděčnosti, kterou na mě pořád a neustále házíš."

Cítím se jako časovaná bomba. Vybavilo se mi, jak oheň požírá zápalnou šňůru, která potom dojde ke konci a způsobí to, že bomba vybuchne. Všechny ty věci, co mi před chvíli vylétly z úst dohromady tvořily právě tu zápalnou šňůru a ta teď došla ke konci. A já vybouchla. A zničila jsem nejspíš i to málo, které nám dvou dávalo šanci.

Dýchala jsem rychle od toho, jak zběsile ze mě ta slova lítala.

„Grace, odejdi," zašeptá. Zatíná pěsti i čelist, na pažích mu naskakují žíly z toho všeho rozčílení. „Odejdi," sykne a já udělám pár kroků dozadu. „Tak jdi!"

Do očí se mi nahrnou slzy, ale i přesto se otočím a rychle vklouznu do bot. Popadnu svůj telefon, peněženku a kabát. Ten na sebe ale nenavléknu. Za mými zády se ozve tříštění skla a já jen rychle otevřu dveře a proklouznu jimi ven. Jeden střep se dostal až sem.

Tím to neskončilo. I z chodby jsem schopná slyšet nadávky následují prudkými ránami a dalším třeštěním skla...

-

Procházím se parkem, který momentálně osvětlují pouze pouliční lampy, jejíchž světlo se odráží od vody pod kamenným mostem. Moc lidí tu v tuhle dobu už nebývá, ale i tak kolem mě sem tam projde nějaký pár či někdo venčící psa.

V hlavě si přehrávám všechno, co jsem řekla a představuju si, jak by to vypadalo, kdybych prostě mlčela. Kdybych sklopila hlavu, zapomněla na ten večer, kdy mi ublížil, a dál to neřešila. Kdybych mu před hodinou vpadla do náruče a řekla, že je všechno v pořádku a že mu odpouštím. Co by se teď dělo?

Když řeknu, že mám v hlavě snad největší zmatek za celej svůj život, asi nebudu daleko od pravdy. Jsem zmatená naprosto ze všeho. Ale nejvíc sama ze sebe. Pár týdnů zpátky bych Nathanovi ještě dala druhou šanci. Snažila bych se to mezi náma nějak urovnat. Jenže teď...

Povzdechnu si a přitáhnu si kabát blíž k tělu. Venku už je pěkná zima a já si ani ten zatracenej kabát nemůžu dopnout.

Zajímalo by mě, kam teď půjdu. Do bytu se rozhodně vracet nechci a momentálně to ani nepřipadá v úvahu. Napadla mě Sheila, jenže hned na to si vzpomenu, že dnes k nim přijela její máma a táta. Jejich byt už byl i tak dost malý, a když si představím všechen ten binec kvůli stěhování, a navíc jejich shledání po několika měsících, mě ta myšlenka hned opustí.

Tohle je přesně ten moment, kdy si přeju, abych měla o něco víc kamarádů, na které se můžu spolehnout.

Po dalších deseti minutách přemýšlením nad různými hotely to vzdám. Už se pomale smiřuju s tím, že prostě budu celou noc bloudit po Dublinu a doufat, že neumrznu.

A pak mi na mysl přece jen naskočí ještě jedno jméno.

Zmrzlými prsty vyhledám to správné číslo, zhluboka se nadechnu, stisknu vytočit a přiložím mobil k uchu. Ruku v ortéze mám tak studenou, že mi to přijde až nemožné.

Když se po pátém zazvonění nic nestane, oddálím mobil od ucha a povzdechnu si. Nejspíš už spí, nebo je na nějaké akci nebo prostě...

„Prosím?" ozve se ochraptěle a v pozadí jde slyšet jakési šustění. Nejspíš jsem ho opravdu musela vzbudit.

„Jordane, ahoj... Tady Grace," hlesnu a zastavím se pod jednou z lamp. Šlo slyšet, jak se prudce nadechnul.

„Děje se něco?" zeptá se okamžitě a já si povzdechnu.

„Dalo by se to tak říct," řeknu a od úst se mi vznese obláček páry. „Tohle bude znít nejspíš strašně hrozně, ale už mě nenapadal nikdo jiný, komu bych mohla zavolat."

„Poslouchám."

„Mohla bych u tebe přespat?"

Nastane krátké ticho a já už začínám přemýšlet, kterému hotelu zaplatím majlant, abych se mohla vyspat.

„Kde teď jsi?"

„St. Stephen's Green."

„Vycházím, za chvíli tam budu. Počkej u kašny."

Než stačím říct něco dalšího, hovor se vypne a já si strčím ruku do kapsy a vydám se do středu parku.

Uplynulo deset minut, než se na jedné z cestiček objevila jeho silueta. Trochu jsem si oddychla. Za chvíli už byl těsně u mě.

Čekala jsem pozdrav, potom nějaké otázky, ale on mě místo toho natočí tak, aby na mě dopadalo světlo z lampy a začne si prohlížet můj obličej.

„Jordane, co to děláš?" řeknu nechápavě.

„Dívám se, jestli jsi v pořádku. Protože přísahám, že jestli ti něco udělal, tak se seberu a půjdu k tobě do bytu, Grace. A bude mi úplně jedno, co se tam stane."

„Jordane," oslovím ho a odtáhnu jeho teplé dlaně od mého obličeje. „Nic mi neudělal. Jsem v pohodě."

Povzdechne si a kousek ode mě odstoupí. Ještě jednou mě pohledem přejede od hlavy až k patě a potom jednoduše prohlásí: „Tak pojď."