Květiny pro Grace

Kapitola osmnáctá

Socha Molly Malone patřila k Dublinu stejně tak jako déšť nebo malé hospůdky, které tady najdete skoro na každém rohu. Spoustu lidí tohle jméno mohlo slyšet v jedné z písní od jakési skupiny, jejíž jméno mi neustále vypadává. A i přesto, že se z téhle písně stala taková neoficiální hymna celého Dublinu, mně nijak blízká nebyla.

Celá tato písnička vlastně vypráví její život. Přes den projížděla ulicemi se svým vozíkem a prodávala ryby a různé mořské plody. Ale to jí na živobytí nestačilo. A tak přes noc zaprodávala svoji krásu. Nakonec ji překonala nemoc a ona tak umřela sama na nějaké ulici.

To je nejspíš to, proč jsem nikdy nepochopila, co se lidem na téhle písni líbí. Končila smrtí, ale všichni jí zpívali radostně a s úsměvy na tvářích. Přitom mně na tom nic radostného nepřišlo. Jaké to pro ni asi muselo být, když musela zaprodávat svoje tělo? Jaké to bylo, když její cenu udávali jiní muži?

Vlastně mi tak trochu připomíná mě samotnou. Jsem sama, ve dne v práci a k večeru nezaprodávám sebe, ale jen svůj hlas. Možná se podobala všem ženám, které žily samy. Které musely pracovat dvakrát tolik na něco, co se nakonec možná ani nevyplatilo.

„Grace!" vykřikne Sheila a omotá mi ruce kolem krku. „Podívej se, kolik lidí tudy prochází! A vypadá to tady fakt skvěle," začne pochvalovat, ale to, co mě možná překvapí je to, že má pravdu. I když jsem se v Dublinu narodila a žila tu celej můj život, nikdy jsem se po městě moc nepotulovala a raději chodila jen tam, kde jsem to dobře znala.

Sheila rozložila věci jen kousek od samotné sochy a jelikož já s sebou nedonesla nic víc než jen svůj hlas, v podstatě jsme byly připravené začít.

„Počkej," zastaví mě, než si stihnu stoupnout k jejímu mikrofonu. Až teď si všimnu, že jsou tu nachystané tři. „Kde máš Jordana? Myslela jsem, že přijde s tebou." Zatváří se zmateně.

„Nenapsala jsi, že ho mám vzít s sebou. A i kdyby, tak musel dokončit pár návrhů," myknu rameny, protože o nic nejde. To, že u něj bydlím neznamená, že se mnou někam musí chodit nebo trávit čas. Neříkám, že se v jeho přítomnosti necítím příjemně, ale taky si uvědomuju, že má svůj život a neměl by ho přizpůsobovat jen kvůli mně.

„Návrhy?"

„Pracuje jako tatér. Musí udělat návrhy tetování," odpovím jí a podám ji kytaru, aby si ji mohla přehodit přes krk. Trochu doladí struny, ale za pár sekund už obě dvě stojíme za mikrofony a chystáme se k prvním slovům a tónům písní.

Už po chvíli se lidé začnou zastavovat, a to mi vykouzlí úsměv na tváři.

Nemyslela jsem na nic. Má mysl se zdála lehká jako pírko, protože v ní nebylo nic víc než jen pouhé myšlení a soustředění na text písně. Užívala jsem si tu chvíli, jak nejvíc jsem mohla. A na moment jsem se opět cítila volná a bezstarostná. Jako by žádný Nathan nikdy nebyl a nikdy mi neublížil. Jako by máma byla stále naživu. Jako by celej svět byl zase v pořádku.

Pohled se mi zastaví na skupince kamarádů pohupujících se do rytmu udávaného mnou a Sheilou. Úsměvy na jejich tvářích byly tak upřímné a oslňující, až jsem si na chvíli přála být na jejich místě.

Představím si tam sebe, Sheilu, Henryho a možná i Jordana a Viv. A jen při tom pomyšlení se musím opět pousmát. Viv by si se Sheilou určitě rozuměla a Jordans Henrym by si taky padli do oka. Přivede mě to k pomyšlení na to, že je někdy budu muset seznámit.

Odtrhnu se od svých myšlenek a očima přejedu dav před námi. Skoro jsem nevěřila svým očím. Stála tu hromada lidí. Možná ta největší, co jsem kdy zažila. S uznáním se podívám na Sheilu a ona se vítězně usměje. Tohle místo je vážně fajn.

A pak ho uvidím. Stojí tam jako hromádka neštěstí. Kruhy pod očima, tvář strhaná a unavená a jeho postoj se podobá nějakému psovi, co právě dostal výprask. V ruce drží pivo ve skleněné lahvi. A dívá se přímo na mě. Pocit bezstarosti se najednou vypařil.

Mám štěstí, že zrovna zpívala jen sama Sheila, jelikož můj hlas by se v tu ránu zlomil. Začne se mi třást ret a ruce a já tu jednu zdravou zastrčím rychle do kapes. Musím dýchat, hlavně dýchat. Opakuju si stále dokola a snažím svůj pohled odtrhnout od toho místa, kde stojí.

Je až šílený kolik emocí a pocitů dokáže vyvolat jeden jedinej člověk.

Rychle mrknu na Sheilu a naznačím ji, aby písničku dozpívala sama.

Zase ten pocit. Zase ta nejistota a strach. Zase to na mě všechno dopadlo.

Vím, že tam stojí. Vím, že tam stále je.

„Grace, co se děje?" hlesne Sheila, když píseň dozpívá, poděkuje publiku a oznámí, že si dáme krátkou pauzu.

„Nathan, je tam Nathan," šeptnu a opět se zhluboka nadechnu. Sheila zapátrá pohledem a dle jejího výrazu si vyvodím, že ho tam taky vidí. Aspoň nemáš vidiny... „Já... Já nevím, co to se mnou je, Shel. I dneska v obchodě jsem myslela, že tam je, ale byl to jen nějakej chlap, co mu byl podobnej. A já zpanikařila. Vůbec jsem nevěděla, co dělat," chytnu se za hlavu a potlačím slzy, co se mi derou do očí. „Proč se cítím, jak kdyby mi každej chlap podobnej jemu mohl ublížit."

„Ach, Grace," řekne tiše a přitáhne si mě k sobě. „Jsi vyděšená. A to je v pohodě," začne mi šeptat do ucha. „Víš, něco jsem četla a nějaký články říkaj, že je to naprosto normální potom, co člověk zažije nějakou formu domácího násilí. Může to být nějaký trauma nebo tak něco, který tě nutí takhle přemýšlet."

To je poprvý, co to někdo nazval tím, čím to nejspíš bylo.

„A neznamená to, že jsi šílená, Grace. Znamená to, že to, co ti udělal, tě poznamenalo natolik, že jsi z toho nemohla vyváznout bez nějakých následků. Bez nějakých jizev, který by ti to furt připomínaly," odtáhne se ode mě na délku paže. „Ale bude to dobrý, vím to. Jen to chce čas."

Pomalu začnu kývat hlavou. Má pravdu. Není to nic, s čím bych se nedokázala srovnat.

„A teď tam dej něco energetickýho," zašeptám a pokusím se trochu pousmát. „Nebo tady zmrznem obě dvě."