Květiny pro Grace

Kapitola dvacátá čtvrtá

Na Grafton Street se dnes nepohybovalo tolik lidí jako obvykle, ale i tak byly ulice vcelku plné. Pomohla jsem Sheile nachystat všechno vybavení a trochu se mi zastesklo při pohledu na její kytaru. Tak ráda bych si už konečně zahrála, ale mé zápěstí mi to stále nedovolovalo. Proto jsem se musela spokojit s tím, že ještě nějakou tu dobu budu muset jen zpívat. Ale ani to mi nevadilo.

Daly jsme si pár rozehřívacích písniček, abychom trochu přilákaly lidi a zahřály hlasivky. Pátá písnička už nám šla sama. Bylo příjemný zase slyšet svůj hlas, jak se rozléhá ulicí a to, jak se ze zachmuřených výrazů stávají uvolněné úsměvy. Bavilo mě to, protože pár let zpátky jsem chodila hrát hlavně, když mi nebylo nejlíp. A bylo hezký vidět, že když na rtech nemám úsměv já, alespoň ho můžu darovat někomu jinému. To je občas to jediný, co můžeme dát druhým.

Očima přeskočím na Sheilu a potom na ten malý hlouček před námi. Spatřím tam dvě známé tváře a usměju se na ně. Marlee na tváři září široký úsměv a pohupuje se do rytmu. Jordan stojící za ní se jen upřeně dívá na mě, v očích malé jiskřičky, jako by mě nikdy dřív zpívat neslyšel. Nebo taky možná jako by mě nikdy předtím neviděl.

Na chvíli mi připomínal toho cizího muže, kterým ten večer byl, když se ocitl v té kavárně. Jiskřičky v očích, neupravené kudrnaté vlasy, milý úsměv a šarmantní vystupování.

Jenže potom mi došlo, že se ani trochu nezměnil. Pořád to byl on. Ten šarmantní cizinec, co se mi náhodou zapletl do života. A já nikdy nebyla za náhodu více vděčná.

Sheila se na mě podívala a lehce pootevřela oči. Bylo mi jasné, že mě musela přistihnout přitom, jak se koukám na to jedno místo v davu.

Přikývnu a pousměju se. Myslím, že kdyby zrovna nezpívala, trošku si poskočí radostí.

Na to nemusela čekat dlouho. Po této písničce jsme si daly pauzu, což znamenalo, že Jordan s Marlee k nám přišli blíž.

„Přišli jste," usměju se a strčím si studené prsty do kabátu. Marlee horlivě přikývne.

„Jasně, že jsme přišli," zaculí se. „Tohle bylo fakt skvělý!" rozmáchne rukama, „kdybych uměla zpívat, dělám to furt."

Tomu se všichni trochu zasmějeme. Marlee se potom obrátí na Sheilu a představí se, načež spolu zavedou nenucený rozhovor.

„Není ti zima?"

Kolem pasu ucítím jeho paže a najednou mám v kapsách i jeho teplé dlaně.

„Teď už ne," hlesnu a zapřu se do něj víc zády, abych si mohla přivlastnit více jeho tělesného tepla. „Chybělo mi to. Dlouho jsme nebyli hrát."

„To máš pravdu," přitaká, „ale měli bychom. To rozhodně."

Nemůžu nesouhlasit.

Sheila opět popadne kytaru a stoupne si k mikrofonu. Pohledem zabloudí ke mně, ale místo toho, aby mě popohnala k mikrofonu se jen usměje a prohlásí něco ve smyslu, že si pár písniček dá klidně sama.

Nechtěla jsem, aby si myslela, že teď, když je to mezi mnou a Jordanem jiný, na ni budu kašlat. Protože ona se na mě kvůli Henrymu taky nevykašlala. Vždycky tam byla pro mě. A i když jsme se někdy prostě nemohly vidět, zavolaly jsme si. Udělala by pro mě cokoliv stejně jako já pro ni.

„Dvě písničky, pak se zase připojím," ujistím ji, ale ona nad tím mávne rukou. Blonďaté vlasy jí zavlají kolem obličeje právě, když udeří do strun. Je to pomalá písnička, jedna z prvních, co jsme se naučily společně zpívat. Hned na to se ulicí rozezní i její hlas.