Květiny pro Grace

Kapitola sedmnáctá

Pohled upírám před sebe na chodník smáčený deštěm. Na hlavě kapuci od mikiny a ruce vražené hluboko v kapsách kabátu. Zdá se, že počasí je dnes snad ještě horší než včera. Vítr nabral na síle a chladnosti, na nebi poletují zamračeně šedé mraky, ze kterých se snáší déšť přímo na mě, jelikož jsem nemohla nikde najít deštník. Naštěstí byl obchod s potravinami celkem blízko, a proto jsem nemusela mít strach z toho, že promoknu až na kost.

Hned po vstupu se nad mou hlavou ozve zvonek a tiché pozdravení nějaké brigádnice, které na obličeji panuje ten nejvíc znuděný výraz, co jsem za poslední dobu viděla. Tiše jí pozdrav oplatím, vezmu si malý košík a ponořím se do útrob tohoto malého obchůdku.

Mezi regály se pohybuje několik dalších lidí a někteří z nich vedou nenucené rozhovory. Ale při pohledu na jednoho muže naprosto zmrznu v pohybu. Je to Nathan? Ne, to přece není možný. Co by dělal tady? Ale ty vlasy, postoj...

Něco ve mně se začne vzpouzet a podvědomí mě začne nabádat k tomu, ať z toho obchodu hned zmizím. Stěny jako by se začaly přibližovat a já se cítila jako by na mě dopadala tíha celého vesmíru. Především na mé plíce, protože jsem s každou další sekundou měla pocit, že tu další se už nenadechnu.

A pak se otočí mým směrem. Není to Nathan. Nejspíš zaregistruje, že se můj pohled ubíral jeho směrem. Lehce se usměje, a když kolem mě následně projde, i on mi popřeje dobrý den. A ta úzkost jako by se najednou vypařila.

Najdu zbývající věci, zaplatím za ně té znuděné brigádnici a se zazvoněním nad hlavou opět zmizím.

Přemítám nad tím, co se v tom obchodě stalo. Proč jsem z ničeho nic upadla do šílené úzkosti, pokud to tedy úzkost byla, a proč jsem se cítila, jako by se na mě měl sesypat celej svět. Co za to mohlo? Co mohlo za ten šíleně tíživej pocit na hrudi a neschopnost se pořádně nadechnout. Mohl za to Nathan? Mohlo za to jeho chování a to, co se mezi námi za poslední dobu odehrálo? Nevěděla jsem nic. Tedy až na to, že se na můj už tak dlouhý seznam otázek připsalo několik dalších a mně to nesmírně štvalo. Nechtěla jsem žít s milionem otazníků kolem sebe. Chtěla jsem žít v jistotě a ve větách a událostech, které končily tečkou nebo vykřičníkem.

Zavrtím nad sebou hlavou. Proč musím pořád přemýšlet nad věcma, který stejně nedokážu vyřešit.

I když je taška s věcmi docela těžká, uvědomím si, že se ještě nechci vracet. Vypadá to, že se déšť uklidnil a na nějakou chvíli je z něj zase jen nevinné mrholení. A tak se vydám směrem St Stephen's Green.

Čím víckrát se v tomhle parku objevím, tím víc se mi zamlouvá. Líbí se mi uspořádání, čistota a klid. Člověk se alespoň na chvíli může cítit v přírodě. Nebylo tady slyšet auta ani další silniční provoz. Sem tam to ticho narušilo pokřikování dětí, co se nesjpíš vydaly se školkou na procházku, nebo štěkot psů, kteří jejich páníčci vzali ven.

Zastavím se. Zavřu oči a lehce zakloním hlavu. Na tvář mi opět dopadne pár kapek. Ve vzduchu jde jasně a pronikavě cítit vůně deště. A já se jí nechám obklopit. Alespoň na chvíli.

Až když kolem mě prosviští někdo na kole se vrátím do reality a změním svůj směr chůze, abych se dostala k Jordanově domu.

Chtěla jsem jít poklidnou chůzí, jenže pak se opět z ničeho nic rozpršelo. Nebylo to jen lehké poprchání. Byl to slejvák. Z úst mi vylítne několik nehezkých slov, jelikož papírová taška, ve které nesu celej nákup, se pod náporem deště začne pomale rozpadat. Proto ji uchopím do náruče a nezbývá mi jen doufat, že ho po cestě nevyklopím někam na chodník.

Z chůze přejdu do běhu, ale za chvíli mi dojde, že to stejně nemá cenu, protože už teď by se ze mě dala voda ždímat. Odrhnu si mokré vlasy z obličeje a nějakým způsobem se přinutím pokračovat v cestě. Už nejsem moc daleko.

Dřív, než stihnu vůbec vyhrabat klíče, co mi Jordan nechal vyrobit, se dveře otevřou samy a v nich nestojí nikdo jiný než on. Vypadá to, že před chvílí musel přijít z práce, protože na sobě má formálnější oblečení.

„Bože," vydechne a doslova mě vtáhne dovnitř. Voda ze mě začne kapat na podlahu. A Jordan se rozesměje.

Nejdřív se svůj smích pokusím potlačit, ale jen při té představě, jak musím vypadat, se nakonec rozesměju i já. „No dobře, je mi jasný, že musím vypadat jako kdybych zrovna vylezla z plaveckýho bazénu, ale sakra ono to studí!" postěžuju si a svléknu ze sebe naprosto promočený kabát.

„Běž se převlíct," pobídne mě a převezme si ode mě tašku s nákupem.

Místo hledání oblečení ve skříni rovnou zapadnu do koupelny a dám si pěkně horkou sprchu, která mě alespoň trochu zahřeje.

-

Ještě s lehce mokrými vlasy sejdu zase dolů a ocitnu se v kuchyni. Jordan mezitím vyskládal nákup a teď něco hledá ve své peněžence. Opřu se zády o kuchyňskou linku a natáhnu se pro perlivou vodu, kterou jsem koupila. Vtom se ke mně otočí a natáhne ke mně dlaň s pár bankovkami.

Hned zavrtím hlavou. „Pokud tady mám nějakou dobu bydlet, tak se chci nějak zapojit. Nikdo od tebe neočekává, že budeš za všechno platit," zastavím ho. „A myslím to vážně."

Povzdychne si, ale peníze zase schová do peněženky. „Nemá cenu ti to zkusit vymluvit, že?"

„Ne, nemá."

Na to se jen pousměje a usadí se ke kuchyňskému ostrůvku, na kterém opět ležel jeho skicák a tužka. Stále jsem neměla možnost do něj nahlédnout, ale respektovala jsem to. Možná to pro něj byla osobnější věc, kterou nerad představoval ostaním.

V kapse tepláků mi zavibruje mobil. Nejdřív si trochu prohrábnu vlasy, aby líp schnuly, a potom se podívám na obrazovku mobilu. Najdu tam dvě zprávy. Jednu od Sheily a druhou od Nathana. A jen při pohledu na jeho jméno opět pociťuju ten divnej pocit.

Sheila

Ve čtyři v Temple Bar u Molly Mallone. Vypadá to na fajn místo ;)

Snad nikdy jsme nehrály nikde jinde než na Grafton nebo Henry Street, ale tak nějak mám tušení, kde by tohle místo mělo být.

Když se podívám z okna, docela mě překvapí to, co uvidím. Jakoby před chvílí ani nepršelo. Dokonce se přes těch několik mraků dralo i několik slunečních paprsků. Počasí v Dublinu mě snad nikdy nepřestane překvapovat.

Nakonec jí jen napíšu krátkou odpověď a s lehkým zaváháním se přesunu na druhou zprávu.

Nathan

Kde jsi?

Povzdechnu si a zprávu vymažu. Kdybych mu odepsala, nepřestal by. Ba naopak. Začal by se vyptávat a já nemám zapotřebí, aby věděl, kde jsem.

„Všechno v pohodě?" ozve se a já k němu stočím pohled. Oči má upřené do skicáku, ale je mi jasné, že musel zachytit moji náhlou změnu výrazů.

„Jo," pousměju se. „Nathanovi asi jen došlo, že tam nemám věci. Ptal se na to, kde jsem," mávnu nad tím rukou, jako by o nic nešlo.

„Myslíš, že něco udělá?"

„Maximálně se opije se svýma kamarádama a bude rád, že si může dělat to, co chce," odpovím a podívám se jeho směrem, „tedy alespoň v to doufám."