Květiny pro Grace

Kapitola devatenáctá

Mohlo to být něco přes měsíc od toho, co jsem se nastěhovala k Jordanovi. Chvíli trvalo, než jsem se přizpůsobili jeden druhému, ale už asi po týdnu jsme několikrát zapomněli na to, že nebydlíme sami. Samozřejmě jsme spolu nějaký ten večer strávili. Někdy jsme jen tak seděli u televize a povídali si pozdě do noci. Párkrát jsme hráli i nějakou deskovou hru, prý abych se mohla odreagovat. Potom ale většinou odpoledne musel pracovat na návrzích a já ho při tom nerada obtěžovala.

I tak jsem ale několikrát přistihla samu sebe, jak nad ním ve volných chvílích jen tak přemýšlím nebo k němu občas zamířím pohledem, když třeba kreslil. I za těch několik týdnů se choval tak, jako na začátku našeho prapodivného přátelství. Byl hodný, ničím se nenechal vytočit, a i když mě někdy štvalo to, jak moc se snažilo to, abych se tady měla dobře, začínala jsem to něco mezi náma brát trochu vážněji. Najednou to už nebyl někdo, koho znám chvíli. Stal se z něj někdo, koho bych nechtěla ztratit nebo o něj přijít.

Možná díky tomu mi došlo, jak strašně špatně jsem na tom byla v domácnosti s Nathanem. Projevovalo se to doteď. Stačil o něco více prudký pohyb a já sebou automaticky trochu škubla nebo uhnula stranou. Snažila jsem se na tom pracovat, trochu to překonávat, ale chtělo to čas.

Několikrát jsem se objevila i ve studiu, abych zašla za Viv. S tou jsem strávila hodiny povídáním, a když se mi zrovna nesnažila podstrčit její návrhy, smály jsme se nějakým průpovídkám, co na mě pokaždé vytáhla.

Dvakrát jsem musela do nemocnice kvůli zápěstí a po druhé prohlídce lékař usoudil, že mi postačí ortéza, co mi nebude muset viset kolem krku. Od tý doby mi je snad i psychicky líp, i když vím, že mě čekají rehabilitace a nejspíš to nebude tak jako dřív. Stačilo jen doufat, že už brzo budu mít zase kytaru v ruce a budu schopná vystupovat i bez doprovodu ostatních.

Je neděle, za okny padá déšť, jak je koncem října tak už trochu zvykem, a já se po líném dopoledni rozhodla udělat něco k jídlu. Jordan před chvíli zmizel v koupelně, a tak mi tady momentálně jedinou společnost dělá puštěná televize, jejíž hlas jde slyšet z obýváku. Zrovna se natahuju k horní poličce s těstovinami, když se ozve domovní zvonek.

Dopadnu zpátky na paty a zamířím ke dveřím. Za chvíli zjistím, že za nimi stojí mladá dívka s taškami v rukách a milým výrazem ve tváři. Ten se ale hned na to změní ve zmatený, stejně jako ten můj.

„Pardon, asi mám špatnou adresu," zamumlá si pro sebe. Z jejího hlasu jde slyšet výrazný americký přízvuk. Znovu se podívá na obrazovku mobilu. „Nevíte, kde bydlí Jordan Hale?"

Moje zmatení nabere na síle. „Adresu máte správnou. Jordan tady bydlí," kývnu a ustoupím dozadu, aby mohla vejít dovnitř, přičemž mě pohledem přelítne od hlavy až k patě. Nedivím se jí, já udělala to stejné. A pak mi to dojde. Ta podoba. „Vy asi budete..."

„Marlee!" ozve se za mými zády a dívka, Marlee, jak už vím, se neubrání úsměvu, když ji Jordan uvězní ve svém objetí.

Zavřu dveře, aby sem neproudil chladný vzduch a zatoulané kapky deště.

Až teď si uvědomím, že mi o její návštěvě říkal asi dva týdny zpátky. V tu dobu to pro mě byla ale nepodstatná informace a on si ani nebyl jistý, jestli to vyjde. No, a najednou je tady.

„No, čekala jsem fakt všechno, ale že si tady někoho tak rychle najdeš, to opravdu ne," Marlee se na mě podívá se zářivým úsměvem.

„My spolu, hm, nejsme. Já tady jen..." začnu vysvětlovat, ale jaksi se mi nedostává slov, jak mě tahle situace zaskočila.