Květiny pro Grace

Kapitola šestnáctá

Může být něco kolem čtvrté, když se před námi objeví Jordan a prohlásí, že pro dnešek má hotovo. Ledabyle se opře o sklenění vitríny a já zahlédnu krátký oční kontakt mezi ním a Viv, která na pár sekund pozvedne obočí. Jordan se na ni ušklíbne a upraví si klopy kabátu.

Zatímco co se nasoukám do kabátu i já, Viv vezme několik mých věcí a podá je Jordanovi. Ten si na záda hodí moji kytaru, jako když jsme sem přišli a já se pokusím přemluvit kufr k tomu, aby se přestal naklánět na jednu stranu.

„Ráda jsem tě poznala," řekne Viv a na chvíli mě obejme. „Někdy se určitě zastav."

„To víš že jo," pousměju se, a ještě jí poděkuju za to, že mě tady nechala na Jordana počkat.

A pak už nás oba opět ovane studený vítr, když opustíme teplo studia. Vánek mi nažene vlasy do obličeje tak, že vidím velký nic. Odfrknu si, přidržím kufr pozvednutou nohou a vlasy si rychle zastrčím za uši, aby se to už neopakovalo. Když se otočím k Jordanovi, abych se ho zeptala, jestli jedeme dopravou nebo zavolal Uber, spatřím na jeho obličeji pobavený výraz.

„Co?" hodím po něm nechápavý pohled, ale i tak mi koutky zacukají v úsměv.

„Ale nic," zavrtí hlavou. „Čekáme na Uber."

„Dobře," myknu rameny.

„S Viv jste si sedly."

„Je úžasná. Vážně," přitakám. „Sice nevím kolikrát se mě zeptala, jestli mi opravdu nemůže udělat návrh, ale je skvělá."

„To je celá ona. Vždycky pozitivně naladěná a usměvavá."

„Líbí se mi. Bylo to s ní fajn."

„Viv je taková duše studia. Pracuje tam už strašně dlouho, stará se o všechny objednávky a papírování, občas někoho i tetuje nebo udělá pár piercingů. Navíc má fakt skvělý návrhy."

Kývnu na souhlas. „Pár jsem jich zahlédla."

A než stihne říct něco dalšího, zastaví před námi Uber a my naskládáme věci dovnitř, abychom se s nimi nemačkali na zadních sedačkách.

-

„Děkuju," řeknu, když na zem položí poslední tašku s mými věcmi.

Založí si ruce v bok a porozhlédne se po pokoji. „Vím, že jsi asi byla zvyklá na něco většího, ale..."

„Vzhledem k tomu, že bych v tuhle chvíli byla ráda i za kumbál, mi to je jedno. Bohatě to stačí. Nepotřebuju víc."

A myslím to vážně. I když je pokoj menší, jeho útulnost to naprosto vynahrazuje. Je světlý díky obrovskému oknu a smetanovým zdem. Dvojlůžková postel v rohu místnosti umožňuje větší prostor pro ostatní nábytek, a tak je tady dost místa. Nechybí mi tady nic. Postel, skříň a malý stolek. Co víc bych měla potřebovat, než si za několik týdnů snad budu moct dovolit najít něco svého?

„Nechám tě si vybalit," řekne a poškrábe se na krku. Semknu rty k sobě a němě přikývnu. On proklouzne dveřmi ven a jediné, co slyším, je to, jak pod jeho vahou lehce zavržou schody.

Napadne mě, co by si o tomhle pomyslela máma. Bydlet u nějakýho chlapa, kterýho znám pár měsíců. Odejít z bytu, ve které jsem strávila posledních pár let. Opustit člověka, co si to možná nezasloužil. A to všechno za tak krátkou dobu. Co by si o mně jen pomyslela?

Buď to, že jsem se zbláznila, nebo by se na mě podívala tím jejím pohledem a řekla by: „Konečně, Grace. Konečně."

Všechno se zdálo divný. A já pořád nemohla uvěřit tomu, že jsem opravdu odešla. Že jsem se odhodlala. A i když vím, že tohle je přece pro to, abych se cítila dobře a bezpečně, nemůžu ze zákoutí mé mysli dostat ten osten viny, co mi pořád našeptává tak děsivé věci. Nutí mě přemýšlet tím stylem, že všechno je má vina. Že za všechno můžu já.

A co si pomyslí Nathan až se vrátí domů a všimne si, že jsem odešla? Až si uvědomí, že moje věci nejsou tam, kde normálně bývaly. Že na stolku nemám položenou knihu, tak jako vždy. Pokud si toho tedy někdy vůbec všiml. Až přijde do koupelny a jediný sprcháče, který uvidí, budou ty jeho. Až otevře skříň a uvidí tu moji polovinu prázdnou. Jak zareaguje?

V tu chvíli jsem se cítila hrozně. Cítila jsem se jako zrádce. Zběh, co utíká od nelítostné války, kterou nikdy nemohl vyhrát. Myšlenky se ke mně slétaly jako můry ke světlu v horké letní noci. A já opět nevěděla, co dělat. Co si myslet nebo jak se chovat.

Co když si ublíží? Co když ublíží někomu jinému? Co když se dostane do problému?

Ale on už není tvůj problém, Grace. Jako bych slyšela mámu. Dokázala jsem si představit, jak vyslovuje přesně tato slova. A pak bych si opět uvědomila, že má pravdu. Nathan byl moje životní fáze. Jen jedna kapitola příběhu, který čekal na dopsání. A kdo jiný ho měl dopsat, než já?

Rána. To je to, co mě přinutí se vrátit myšlenkama k přítomnosti. Upustila jsem knihu. No jasně. Zavrtím nad sebou hlavou a ohnu se pro ni, abych ji hned na to mohla položit na poličku.

Sheila. Měla by o tom vědět.

Proto se hned natáhnu pro mobil a vytočím její číslo.

„Máš čas?" zeptám se jí, když to zvedne.

„Jasně, že mám. Děje se něco?"

„Musím ti něco říct."

A tak jsem jí při vyskládávání věcí do skříně povídala o tom, co všechno se za tu chvíli, kdy jsme se neviděly, stihlo odehrát. Trochu jsem čekala, že mi něco vyčte, ale když moje povídání skončí, nastane ticho.

„Do prdele, Grace," hlesne a ozve se zašustění. „Řekni mu, že mu budu vděčná až do konce života. Uvědomuješ si vůbec, co pro tebe udělal? Už se nemusíš strachovat kvůli Nathanovi a..."

„Shel, já vím," kývnu sama pro sebe. „Furt tomu nevěřím."

„To přijde, neboj." Jako bych viděla, jak se usmála. „Mám radost. Zavoláme si později, jo?"

A než stihnu odpovědět, hovor se vypne a já mobil odložím na stolek.

Ruka v ortéze začne protestovat v podobě pichlavé bolesti, která rozhodně není příjemná. Někdy už zapomenu, že s rukou něco mám, ale hned si na to zase vzpomenu, když chci něco udělat.

Potom si moji pozornost začne vyžadovat můj žaludek. V tu chvíli si uvědomím, že jsem za celej den neměla ani pořádné jídlo a je mi hned jasné, proč můj žaludek začal vydávat zvláštní zvuky.

Předtím než sejdu do přízemí ještě vyměním své rifle za tepláky a pokusím se si na hlavě vytvořit jakousi napodobeninu drdolu. Raději se ani nepodívám do zrcadla na to, jak to dopadlo a začnu scházet dolů.

Spatřím Jordana u kuchyňského stolu ve volných teplácích a vytahaném tričku s koncem tužky mezi rty sklánějícího se nad skicákem. Vypadá klidně, vlastně tak jako vždy.

Při mém dalším kroku pode mnou podlaha zavrže a vydá podobný zvuk jako můj žaludek před chvílí. Tím si získám jeho pozornost a on skicák zaklapne.

„Je tu něco k jídlu?" zeptám se.

„Objednal jsem čínu," odpoví a já si trochu oddechnu, protože jen představa toho, že bych musela vyjít do té zimy pro nákup, se mi více něž příčila.

„Na čem pracuješ?" zeptám se, když se usadím naproti němu.

„Jen pár návrhů do práce na příští týden," zakroutí nad tím hlavou a položí tužku vedle skicáku.

„Můžu se podívat?" nadzvednu obočí a pokusím se o úsměv. „Prosím."

Jenže dřív, než stihne odpovědět, se ozve domovní zvonek a on se zvedne, aby šel otevřít. Za chvíli už se kuchyní rozléhá vůně asijské kuchyně a já se po celém dni konečně pustím do jídla.