Květiny pro Grace

Kapitola třetí

„Kde jsi byla tak dlouho?" ozve se z obýváku a já leknutím naskočím. Vypadá to, že Nathan dnes ještě nespí. „Grace!" zvýší hlas, zvedne se ze sedačky a ocitne se přede mnou. Do nosu mě okamžitě udeří pach alkoholu a cigaret. Je mi jasné, že pravdu slyšet nemůže. Proto se uchýlím pouze k něčemu, co by se dalo nazvat polopravda.

„Zdržela jsem se, vzala jsem si přesčas," myknu rameny a sundám si kabát, který následně odložím na věšák. Snažím se zachovat klid.

„Vždycky jsi v práci dlouho, skoro se nevidíme." V jeho hlase nezní opravdový smutek či lítost. Jeho tón zněl, jako by se mi tím vysmíval.

„Nemusela bych mít přesčasy, kdyby sis našel práci," zamumlám si pro sebe a proklouznu do kuchyně.

„Cos to říkala?"

Povzdechnu si.

„Nathane, běž si lehnout. Jsi opilý, máš toho dost," řeknu místo odpovědi na jeho otázku. To ale způsobí jen to, že se za mnou nahrne do kuchyně. Hodím po něm pohledem a lehce ucouvnu.

V očích mu plane vztek a naštvání a jednu pěst zatíná tak silně, že mu klouby zbělají. Odloží plechovku piva na kuchyňskou linku a jednou rukou se zapře vedle mého boku. Pach alkoholu jde cítit mnohem víc.

Nahne se ke mně blíž. Už to není jen ten nechutnej smrad piva, co se začíná stávat nesnesitelným.

„Já tě slyšel, Grace," hlesne tiše a pak se odstrčí. „Možná jsem opilej, ale furt slyším dobře."

Jeho hlas je až děsivě klidnej.

„Myslíš si, že se nesnažím? Že tu práci nehledám?" začne mi vyčítat a přecházet po kuchyni sem a tam. Jo, Nathane, přesně to si myslím. „Děláš ze sebe jen chudinku. Jako by ten tvůj plat nestačil."

Začnu nad jeho slovy vrtět hlavou a vyjdu z kuchyně, abych mohla zmizet za mámou.

„A děláš to zase!" křikne. „Utíkáš za svou nemocnou a pošetilou matkou jako malý děcko!"

Mám toho dost. Poznámky na mě snesu, ale mámu si vůbec neměl brát do úst. Natáhnu si tenisky a do zadní kapsy džínů si dám mobil.

„Je to chudák, Grace! Stejně za chvíli umře a..."

„Proboha drž už hubu, Nathane!"

A pak jako by se zastavil čas.

To jediné, co jsem dokázala vnímat bylo to, jak se jeho dlaň přibližovala k mé tváři a následné pálení kůže. Do očí se mi nahrnou slzy a já se automaticky chytnu za tvář. Můj pohled se setká s tím jeho a mně alespoň na malou chvíli přijde, že si uvědomil, co udělal.

Jenže dřív, než se stihne omluvit, zmizím za dveřmi a běžím po schodech nahoru.

Uhodil mě.

Julie by touhle dobou měla být už dávno pryč a já tak nějak doufala, že si máma nevšimne toho rudého fleku, co se mi určitě začal dělat na tváři. Nechtěla jsem ji zatěžovat ještě tímhle, když vím, že se jí to taky dělo. Nechci, aby viděla svou dceru ve stejné situaci, v jaké byla ona.

Máma není v obýváku ani v kuchyni, což mě přesvědčí v tom, že si už nejspíš šla lehnout. Tiše nakouknu do ložnice a zjistím, že jsem měla pravdu. Hrudník se jí pravidelně zvedá a já jen slyším, jak tiše oddechuje.

V rohu místnosti je rozsvícená malá lampička. Sice ze sebe moc světla kvůli jejímu stáří nevydává, ale vím, že mámě to stačilo. Věděla jsem, že nesnášela tmu a vždycky musela usínat alespoň s malým světlem.

Připadala mi trochu bledší než obvykle, ale od Julie jsem věděla, že to vzhledem k její diagnóze, nebylo nic neobvyklého.

Přivřu její dveře a vydám se k francouzskému oknu, které vede na malý balkon, kde máma pěstuje nějakých pár rostlin, co se jí podařilo udržet naživu. Po cestě si z gauče vezmu deku a přehodím si ji přes ramena.

Udeří mě studený vzduch, načež trochu se otřepu. Zavřu za sebou, aby onen chlad neproudil zpátky do bytu.

Máma tady měla jeden z nejhezčích výhledů na Dublin, co jsem znala. Šla odtud vidět všechna ta světla a domy a ulice. Celé město jako bych odtud měla na dlani. Byla to nádhera, ke které jsem se ráda vracela. Dokázala bych tady stát hodiny a pozorovat celou tu scenérii před očima. A to i v tom případě, že bych měla mrznout.

Usadím se do malého křesílka v rohu balkonu. Pamatuju si, když jsme ho s mámou kupovaly a ona z něj byla šíleně nadšená a alespoň dva týdny mi vyprávěla, jak moc pohodlné je.

Teď, když v něm sedím, mohu potvrdit, že měla pravdu. Jenže hlavou se mi rozhodně nehoní myšlenky na to, že bych si třeba koupila podobné. Zaprvé by s tím Nathan rozhodně nesouhlasil a za druhé by to byly jen utracené peníze, které bych mohla využít na něco jiného.

Pravdou bylo, že jsem teď jen přemýšlela nad tím, jak mám v tom bytě o několik pater níž vydržet další dva měsíce s někým, kdo očividně už nemá ani problém mi ublížit.

Nechápala jsem to. Myslela jsem, že by toho ani nebyl schopnej, jenže to jsem si myslela i o tátovi jako malá holčička. Teda dokud něco neudělal mámě. Možná jsem z toho zdání pořád nevyrostla a měla jsem za to, že se nic takovýho stát nemůže. Až teď mi došlo, jak moc jsem se mýlila.

Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi přišlo, že ta chyba je ve mně. Že jsem něco řekla špatně, že jsem se špatně pohnula nebo nadechla. V tu chvíli jako bych okřikla sama sebe. Nic špatnýho jsi neudělala.

Někde uvnitř sebe jsem to věděla, jenže moje mysl jednoduše nebyla s to to pochopit. A proto jsem ten večer usínala s tím, že jsem ten nejhorší člověk na týhle planetě.