Květiny pro Grace

Kapitola patnáctá

Pomalu se od něj odtáhnu na délku paže a on se mi zadívá do očí. Vypadá to, jako by nad něčím horlivě, jelikož krčí obočí k sobě a na čele se mu kvůli tomu udělala malá vráska.

Pohled mi zalétne k hodinám. Půl deváté. Zděsím se.

„Musíš jít do práce," zašeptám chraplavým hlasem a odkašlu si. Postavím se a chytnu se za spánky. Tohle potřebuju trochu zpracovat. „Promiň, že jsem tě zdržela a..."

„Sbal se, Grace."

„Prosím?" vyhrknu zmateně.

„Podívej se kolem sebe," ukáže na všechnu tu spoušť, co tady Nathan nadělal. „To udělal on. Co by se dělo, kdybys tady zůstala?"

Frustrovaně si promnu oči a chytím se za hlavu. „Já to vím, že tohle není dobrý. Vím to. Ale on potřebuje pomoc."

„Ano, potřebuje pomoc, ale pokud mu tu pomoc dáš ty, kdo pak pomůže tobě?" zašeptá, a i když netuším proč, v jeho hlase jde slyšet bolest a starost. „Nemůžeš mu pomoct, pokud nejdřív nepomůžeš sama sobě, Grace. A i přesto jak moc sobecky to zní, tak je to pravda a nejlepší možný řešení," pokračuje a občas udělá úkrok do strany, aby se vyhnul střepu. „Tohle by vedlo jen k dalšímu ubližování."

Má pravdu. Samozřejmě že má pravdu. Všechny ty emoce se mi vrátí. Ret se mi roztřese a po tváři sklouzne slza. Nechci takhle žít. Sama jsem mu to řekla do očí. Tak proč se tak moc bráním odchodu?

„Grace, já tě prosím. Sbal si věci, vezmi si tašek, kolik chceš a jestli budeš souhlasit... Nastěhuj se na nějakou dobu ke mně."

Cítím se, jako bych se měla zhroutit ještě jednou. Srdce mi radostí snad i poskočilo. Nebo to možná nebyla radost ale úleva. Věděla jsem, že tady nechci zůstávat, ale žádnou jinou možnost jsem neměla. Až do této chvíle.

„Myslíš to vážně?"

„Naprosto."

Začnu kývat hlavou na náznak souhlasu. A on se usměje, jako by se snad i jemu ulevilo. A tak se přes slzy v očích usměju taky.

-

Netuším, jak jsem celej svůj život dokázala narvat do jednoho kufru a dvou tašek. Oblečení zabíralo celý kufr a kousek místa v jedné z cestovních tašek. Zbytek bylo pár knih či osobních věcí, které jsem tady prostě nemohla nechat. Bylo zvláštní vidět prázdnou skříň s vědomím toho, že odcházím na dobro. Dva roky zpátky a v životě bych neřekla, že k téhle chvíli někdy dojde.

Těsně před odchodem na kuchyňský stůl položím smlouvu od pronájmu. Je mi jedno, jak si to Nathan zařídí. Já s tím skončila. Nadobro.

Když jsem zamykala dveře od bytu, ve zdravé ruce jsem držela kufr s taškou položenou na něm. Trochu jsem litovala Jordana, který na zádech měl moji kytaru, v jedné ruce tašku s baterií a zesilovačem a v druhé zbývající tašku s mými osobními věcmi. Museli jsme vypadat vcelku komicky.

„Když pojedeme ke mně domů, do práce přijdu už fakt pozdě."

„Můžu počkat u tebe v práci, než skončíš?" navrhnu.

„Určitě," kývne. „Tak dobře, tramvají jsme tam za deset minut."

A měl i pravdu. Nějakým zázrakem nám to všechno vyšlo, my stihli první tramvaj, která jela a k jeho práci jsem se dostali bez žádného zbytečného zpoždění.

Až teď mi dojde, že jeho práce je vzdálená úplný kousek od té mé. Není divu, že ten večer, kdy pršelo, šel zrovna k nám. Kousek odtud je sice ještě jiná kavárna, ale ta zavírá o poznání dřív.