Květiny pro Grace

Kapitola dvacátá třetí

Tak nějak jsem tušila, jakouž pláž měla včera Marlee na mysli. Jen jsem možná tak trochu doufala, že se pletu.

Nebyla jsem tady strašně dlouho, i když se mi s tímhle místem vážou jen ty nejlepší vzpomínky. Bylo to jedno z prvních míst, které jsme s mámou navštívily krátce potom, co jsme se do Dublinu přistěhovaly. V tu dobu jsem ještě měly vlastní dům a ten od pláže nebyl vůbec daleko.

Máma vždy vzala dvě deky. Na jednu jsme se posadily, protože písek v tu dobu nebyl vůbec nahřátý, ale vlhký a studený, a maximálně bychom chytily rýmu. Tu druhou přehodila přes nás obě a já si pamatuju, jak jsem se o ni opírala hlavou, a poslouchala, jak mi něco vypráví.

Někdy to byly pohádky, jindy skutečný příběhy, co se jí přihodily, ale já měla nejradši, když jsme tam prostě jen tak seděly a pozorovaly tu šedou hladinu oceánu, vlny olizující pláž a nebe, co se se západem slunce zbarvovalo do tak krásnejch barev, že jsem nad tím jako malá mohla jen žasnout.

Chodívaly jsme sem často. Nějakou tu dobu to byla jediná věc, na kterou jsem se po celém dni těšila. Až si zase sedneme na to jedno místo a společně se budeme nad něčím smát. Jsou to moje nejoblíbenější vzpomínky, co na mámu mám.

Jenže potom jsme ten dům nedaleko od pláže musely opustit. Máma kvůli změně zaměstnání nezvládala platit všechny naše potřeby a nájem a byt, do kterého jsme se následně přestěhovaly byl od pláže až moc daleko. Máma nechtěla, abych se tady toulala sama, ale já se sem i přesto občas vydala. Bylo to moje místo, kam bych šla jen proto, abych si odpočinula od všech starostí.

A když mi pohled padne na tu prázdnou písčitou krajinu, všechny ti vzpomínky se mi vrátí a já si přeju, aby tady máma mohla být se mnou. Aby si se mnou zase mohla sednout na deku a povídat mi o životě a smát se. Přeju si, abych se jí ještě jednou mohla podívat do očí a povědět jí všechno. Obejmout ji, držet ji za ruku a říct jí ještě jednou všechno nejlepší mami, tak jako bych to udělala dnes.

Možná jsem se přes její odchod přenesla, nebo jsem si to přinejmenším alespoň myslela. Jenže pravdou je, že člověk se přes to nikdy nepřenese. Jasně, život jde dál, musíme zatnout zuby a pokračovat v té naší cestě, ale pak prostě přijdou tyhle chvíle, kdy litujete těch věcí, co jste spolu nestihli. Litujete toho, že jste se spolu nepodívali na ten jeden film. Litujete toho, že jste odkládali tolik věcí. A nejvíc bolí, když víte, že ty věci už nikdy nedoženete.

Zastavím se přímo na tom místě a nechám vítr, aby mi rozházel a zapletl vlasy do sebe. Je mi vcelku jedno, že písek je studený a možná i trochu navlhlý. Prostě se posadím. Nadechnu se toho vzduchu vonícím po soli a zase vydechnu. Nepotřebuju víc než pár minut a můžu jít dál. Navíc nechci Marlee kazit radost z té krasy kolem.

Uslyším cvaknutí foťáku. Podívám se směrem odkud zvuk vyšel a zjistím, že tentokrát je to Jordan, kdo má v ruce polaroid. Spokojeně se usmívá nad právě pořízenou fotkou. Až potom ke mně zvedne očí.

„Všechno v pohodě?" zeptá se zmateně, dojde ke mně a natáhne před sebe ruku, abych se jí mohla chytit.

Zavrtím hlavou a s jeho pomocí se zvednu. „O nic nejde jen..." povzdechnu si a až potom větu dořeknu. „Dneska by měla narozeniny a na tohle místo jsme spolu chodily."

Opráším si písek z kabátu.

„Nemusela jsi..."

„Ne, Jordane. Já chtěla – chci. Je to v pohodě," přeruším ho. „Jen jsem potřebovala chvilku," pokrčím rameny a vrazím ruce do kapes.

Stále mě udivovalo, jak mě vzpomínky na ni zasáhnou vždycky z ničeho nic. Jako by se jen tak zjevily a najednou tam byly. Možná se za mnou plazily jako stíny, ale já si jich nevšímala, dokud mi něco nepřipomnělo, že tam stále jsou.