Květiny pro Grace

Kapitola dvacátá pátá

V noci jsem toho moc nenaspala. Netuším, co mohlo být příčinou, ale zkazilo mi to celý den. V práci jsem byla i na své síly až moc nešikovná. Spletla jsem několik objednávek, rozbila skleničku nebo taky připálila celou jednu várku sladkého pečiva. Rois ze mě moc radost neměla, za to Gabe se na mě snažil povzbudivě usmát a dělat jako že nic neviděl a že o nic nejde.

Vlastně to i trochu pomáhalo, aspoň na chvilku jsem si nepřipadalo jako idiot. Jenže i ten pocit mě hned opustil, jakmile mu skončila směna a já tady zůstala jen se svou zaměstnavatelkou.

A aby toho nebylo málo, nechtěně do ní narazím, když jdu přijímat objednávky.

„Vážně se omlouvám," zavrtím nad sebou hlavou a vyhrnu si rukávy svetru. Dneska je tady možná až moc přetopeno.

Povzdechne si a lehce zavrtí hlavou, přičemž začne napěňovat mléko. „Dobrý, Grace. Máš jen blbej den," odbyde to, ale já vím, že ji to přece jen trochu štve. „Co to máš s rukou?" zeptá se, možná jen aby trochu odlehčila to napětí. „Je to pěkný."

Poukazovala tím na moje tetování. Kůže ještě nebyla zcela uzdravená a místy se mi ještě loupala, ale to k tomu prostě patří.

„Mám to tetování jenom chvilku," pokrčím rameny. Dnes jí tady opravdu nehodlám vyprávět to, že vlastně už ani nežiju v tom bytě ani že jsem s někým jiným.

„Ty jsi ztratila ten náramek?"

Hrkne ve mně. Začnu přemítat nad tím, kde jsem ho jen mohla nechat, jenže potom mi to dojde. U Nathana. V nočním stolku. Dala jsem ho tam potom, co mi nalomil to zápěstí, a když jsem odcházela, dočista jsem na něj zapomněla. Jen jsem doufala, že tam stále leží nedotčený a nepovšimnutý. Věděla jsem, že se pro něj prostě musím vrátit. I když se mi jen ta myšlenka na to, jak vidím Nathana, hnusila.

„Já jen, že ho vždycky nosíš." Hlas Rois mě vytrhne z přemýšlení.

„Mám ho doma kvůli tomu zápěstí. Do práce si tu ortézu nechávám," zalžu, abych to celé nemusela vysvětlovat.

Potom už mezi námi panovalo naprosté ticho a já už jen odpočítávala minuty do konce mé směny.

-

Když už jsem jen kousek od Jordanova domu, zjistím že před ním stojí taxík. Málem bych zapomněla, že Marlee dnes odlétá. Těch pár dní, co tu byla, uteklo jako voda a já si tak trochu stále neuvědomovala, že teď tu zase budu jen já a Jordan.

Dojdu k nim zrovna, když zavřou kufr, do nějž dávali zavazadla.

„Ahoj," pozdravím je oba a letmo se podívám na Jordana. „Doufám, že se k vám můžu ještě přidat...?"

„Jasně, že jo," usměje se Marlee, zatímco vklouzne na sedadlo spolujezdce. Já s Jordanem si tedy sedneme dozadu. Hned nahmatá moji dlaň a palcem mi po ní přejede. Tato malá gesta se mi líbila. Možná nic neznamenala pro něj, ale já si pokaždé, když něco takového udělal připomněla to, že je tady pro mě.

Po cestě jsem se do jejich rozhovoru moc nezapojovala, možná proto, že se mi zavíraly oči a nemálokrát jsem za těch dvacet minut skoro usnula.

Letiště se hemžilo lidmi tolik, že mi to bylo až nepříjemné. Několikrát do mě někdo narazil ramenem a spěšně se omluvil, zatímco s kufrem nebo taškou v ruce pospíchal na druhou stranu haly.

S Marlee jsme se dostali ke kontrole a odbavení jejích zavazadel, což nám nějaký ten čas taky zabralo. Nakonec na svůj let musela čekat pouhých patnáct minut. Mrzelo mě, že tady nemohla zůstat ještě nějakou dobu. Byla skvělá a já si ji možná až moc oblíbila. Jen jsem doufala, že to není naposled, co se vidíme.