Something...|DNF FF|

57.

„Aha, já myslela...promiň, ehm počkat, takže jsi ještě stále pa-”

„Ne” přeruším ji.

„Oooo, kdo byl ten, kterej jako jediný okusil tvé nevinnosti?” kněz. Jsem fakt vtipnej.

„Toho neznáš, chodil jsem s ním, když mi bylo kolem patnácti”

„Počkal sis až na svoje patnácté narozky?” zeptá se a já v ním vidím mamku.

„Den po nich”

„A jaký to bylo?” párkrát povytáhne obočí. Mám tady lhát?

„Hrozný?” špitnu a ona na mě zůstane očima viset. Uhnu pohledem. Nic neříká, ale i přesto vím, že je jí to líto.

„První sex je vždycky nahouby. Máš z toho teď menší trauma, viď? Je to důvod, proč jste ještě spolu nic neměli?” dlaň položí na tu mou a palcem mi ji něžně hladí.

„No... jo, ale už je to lepší. Není to jakože bychom spolu vůbec nic neměli, párkrát jsem mu no ty víš, a myslím, že už je to teď lepší”

„Ví o tom pravém důvodu i on?” ví víc než ty. Pokývu hlavou a ta číšnice před nás položí naši objednávku. Na nic nečekám a pustím se do svého Cappuccina a zobnu si jednu sušenku. Ta se na mě zatváří vyčítavě, ale pak se usměje od ucha k uchu.

„Jsem na tebe pyšná” natáhne se přes stůl, aby mi mohla rozcuchat vlasy a já udělám to samé.

„Jsem rád, že ses vrátila” usměju se a pokračuju v popíjení toho lahodného nápoje a sledování dění okolo.

„S Dreamem jste si asi hodně blízcí, že?” zeptá se najednou a já zakývam hlavou na souhlas. 

„Chápu to správně, že jste vlastně jeden pro druhého tím pevným bodem, který znamená psychickou podporu?” líp bych to neřekl.

„Mamka ti všechno řekla, viď?” zeptám se krapec podrážděně a ona udělá ten její typický 'ups' obličej.

„Vysvětlila mi jenom ten tvůj včerejší výbuch, bombičko” poškádlí mě a já si vzpomenu na něj a na naše první sus momenty.

„O tvých diagnózách nevím nic, teda kromě ppp” dovysvětlí a zvednutím brady mě pobídne k tomu, abych mluvil.

„Jseš hrozná, nicméně sociální úzkost, se kterou se pojí moje panické attacky, trauma z dětství, ppp,” kouknu se na ni a zamyslím se nad tím, jestli pokračovat dále. Poškrábe se za krkem a rukách ji trochu sjede dolů a odhalí zápěstí. Stuhnu při pohledu na její levé zápěstí. A ona si toho všimne. Nervozitou zrudne a rukáv si stáhne zpátky. Stále na ni vytřeštěně zírám, ona semkne rty a odvrátí zrak.

„A taky sebepoškozování” přeruším to napjaté ticho a ona se na mě zděšeně otočí. Je celá bledá, ale po chvilce se jí její barvička zas vrátí. Hlasitě polkne.

„Ty malej zkušenej debílku, musel ses přesvědčit, viď?” pomalu i zařve a na nás se otočí pár stolů. Pak jen zakroutí hlavou a věnují se jejím rodinám dále.

„Promiň, prostě... špatný zkušenosti” braním se a ona se zasměje. Zní to zoufale, něco jako když už vážně nevíte, co se životě a smějete se tragickým memům ve tři ráno, kde se i vlastně vidíte.

„Jak dlouho jsi čistej?” zeptá se a já z kapsy vytáhnu mobil a otevřu tu aplikaci, kvůli které se Robert o mém řezání dozvěděl jako první. Sjížděli jsme TikTok na mým mobilu a najednou mi přišlo oznámení o tom zkurveným denním slibu.

„81 dní” není to pravý číslo. Je to doba, odkdy jsem přestal používat žiletku a jen jsem se do jizev štípal.

„Teda pokud se nepočítá ten včerejšek” dodám a ona se usměje.

-

Naši objednávku zaplatí ona, ikdyž jsem ji nejmíň stokrát řekl, že si svoje zaplatím. Těch pár dolarů i s dýškem číšníci vervala do ruk skoro násilím.

Stojíme na rozcestí. Chvíli se kouká do té ulice, jejíž hned první domek vypadá, jako kdyby se tam udála sériová vražda. Posezení tvořící dřevěné židle a stůl je před domem  převrácené a malý šedý gauč  probodnutý skrz na skrz.

„Touhle ulicí procházím a pak ještě dalšími nejmíň šesti” řekne, čímž mě vytrhne z pozorování toho domku.

„No nic, už půjdu, zatím” přistoupí ke mně, dá mi rychlé objetí a rozejde se do ulice.

„Zatím” oplatím ji a zamávám na ni. Každou chvilkou se po ní ohlížím, jestli náhodou neleží na silnici a vypadá úplně stejně jako ten gauč. Tyhle moje děsivý představy skončí, když zajdu za roh do ulice, kudy se obvykle plahočím do Larryho baru.

Netrvá dlouho a já se ocitnu před domem, kde se zbytečně hrabu v batohu, abych si odemkl. Tyler je vždy rychlejší.

„Tak co?” vypadne z něj a opře se o rám dveří, čímž mi zkříží cestu se dostat zpátky do svého útočiště. Otráveně se na něj podívám a letmo ho kopnu do lýtka, kvůli čemuž sykne a trochu ustoupí.

„Dobrý, uhni” projdu kolem něj a trochu ho šťouchnu.

„Ježiš to jsou zas móresy” naštvaně na mě hledí a přidržuje si svoje lýtko, mezitím co já už konečně zavírám dveře od svého pokoje.

Batoh odhodím do kouta a povalím sám sebe na postel. Přemýšlím, jakože fakt hodně, když si ani nevšimnu mamky, která se bez jediného zvuku vkradla do mého pokoje a teď stojí nad mou postelí a prsty mi pročesává vlasy. Někdy se fakt stydím, co za dítě moje mamka má.

1394 slov