☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 41. Forty-0ne ☂︎

1963 Komise/Pohled Nasy

Pískání v uších, migréna, hlasitý a zároveň zrychlený tlukot mého srdce. Tohle všechno jsem pochytila, když jsem procitla. Otevřela jsem prudce oči a tikala z místa na místo po bílém nemocničním pokoji. Na mojí tváři spočívala okysličená maska a mé ruce obepínala kupa hadiček.

Posadila jsem se a místnost si znovu projela pohledem.

,,Jsem rád že jsi se vzbudila" Připomněl se menší muž s brýlemi, postávající kousek od mého lůžka.

Sundala jsem si masku ,,Co jste zač?" Přimhouřila jsem oči, abych lépe a zároveň rychleji zaostřila.

,,Jmenuju se Herb" Po pokoji se ozval pípot přístrojů. Pípot, který nosil ve filmech vždy smrt. Vše okolo pohltilo černo.

Prudce jsem se nadechla a vystřelila do sedu. Zmateně jsem se rozhlížela po místnosti a zároveň kontrolovala rychlost mého srdce. Byla jsem stále ve stejné místnosti. Tohle byl první sen za celou věčnost. Až teď jsem si všimla toho lehkého kouře, který vytvářel můj teplý dech se studeným vzduchem. Copak zapomněli zapnout topení?

Vytahala jsem ze sebe všelijaké hadičky a svezla se na zem. Musela jsem lehce zatnout zuby když se má nahá chodidla dotkla země. Doklopýtala jsem ke dveřím a jakmile jsem je otevřela se mi zadrhl dech. Ve zdi byla díra, ze které dovnitř létal nejen sníh, ale spolu s ním i neúnosná kosa.

,,Kde to sakra jsem?" Zeptala jsem se sama sebe, když jsem se toulala po chodbách v naději, že najdu něco k jídlu.

7 dní

Ležela jsem zabalená v dece a na zeď přikreslila už sedmou čárku. Něco, jako tichý hlásek v mé hlavě, mi jasně napovídal že jsem mrtvá. Možná, že jsem si nezasloužila jít ani do pekla, ani do nebe a tak mě šoupli sem.

Smutně jsem zavřela oči a připravila se na další chladnou noc.

1 Měsíc

Z dek a přikrývek co jsem našla, jsem si ušila teplé oblečení. Sice jsem vypadala opravdu směšně, ale snažila jsem se přežít. Možná bych si dovolila i říct, že jsem vypadala jak idiot ve vycpávkách, které mají působit jako svaly.

Na zeď jsem si překreslila již třicátou čárku. Pomalu ale jistě se ze mě začínal stávat blázen po měsíci samoty.

,,Zlý polštář, zlý" Naštvaně jsem si na něm vybíjela svou zlost ,,AhHhHh" Začala jsem do něj bodat nožem, když vypadal furt stejně ,,Ale notak" Z hněvu jsem se rozbrečela a naštvaně vyhodila polštář dírou ve zdi. Odpovědí mi bylo jen foukání větru. Vánice venku byla čím dál tím horší.

5 měsíců

Ležela jsem na lůžku, kde jsem se poprvé probudila, a obíjmala velký polštář. Byla jsem tak sama. Sledovala jsem svůj odraz v zrcadle připravená to provést. Využít naplno své schopnosti jak jen to bude potřeba.

Začala jsem se soustředit na svou mysl až jsem se do toho konečně dostala. Prolétala jsem jí takovou rychlostí a i přesto, jsem si dokázala všimnout, jak bohatá je.

Zastavila jsem se u vzpomínek s Pětkou.

,,Číslo Pět, okamžitě zastav!" Zavolala jsem na něj. Neposlouchal.

Chytla jsem ho za rameno aby zastavil. Otočil se čelem ke mně.

,,Já-" Ihned mě přerušil.

,,Nedělej si škodu tatínkova holčičko" Přiblížil se o něco blíž s posměškem ve tváři ,,Možná bys někdy do naší rodiny zapadla kdybys byla jednotná, nebo uměla něco jiného než podkopávat cizí zem pod nohama"

Ihned jsem vzpomínku zastřela a vzala jinou.

Před pádem mi zabránili cizí ruce na mých ramenech. Zvedla jsem pohled a ihned zacouvala dozadu. Spustil ruce z mých ramen. Ostražitě jsem popadla první, co bylo po ruce. Boty.

,,Fajn, po alkoholu lidi mají halucinace, no ne? Je to naprosto normální" Uklidňovala jsem samu sebe ,,Ve skutečnosti" Zamířila jsem na něj ,,Tu není" Mrštila jsem botou po Pětce, který se stihl jen tak tak vyhnout.

,,Hej" Zamračil se.

———

,,Všechno v pohodě?" Prohlédl si mě s obavami.

Jen jsem přikývla ,,Jo jen.... Jsem unavená a opilá, ráno budu.. Budu v pohodě" Otočila jsem se k němu zády.

———

,,A dosáhneš na pedáli?" Podívala jsem se mu pobaveně na chodidla.

,,Radši se připoutej" Změnil téma. Nahnul se k mým dveřím pro pás a připoutal mě.

———

Vyskočila jsem si na linku a lékárničku položila přímo vedle sebe. To zaujalo Pětky pozornost.

,,Co přesně s tímhle zamýšlíš?" Sledoval jak nanáším dezinfekci na kus vatičky.

,,Ukaž..." Povzdechla jsem si a naznačila mu, aby se postavil naproti mě. Udělal tak. Obmotala jsem mu okolo pasu své nohy čímž jsem si ho přitáhla blíž.

———

,,Osm?" Ozval se Pětky hlas mezi hromy, které se ozývali z venku ,,Naso??" Do jeho hlasu zavítali obavy. Udělal pár kroků a odkryl mi z hlavy peřinu. S uslzenýma očima jsem k němu zvedla pohled. Nenáviděla jsem bouřky.

Pětka se nademnou slitoval a jakmile se posadil vedle mě, mě jednou rukou objal okolo ramen.

,,Všechno je v pohodě" Říkal mi se snahou mě utišit ,,Zítra budeme dělat, že se nikdy nic takovéhle ho nestalo" Jen jsem přikývla a přitulila se k němu. Nebránil se a k mému překvapení gesto dokonce opětoval.

Z procesu mě přerušilo rozbití skla. Otevřela jsem ihned oči a přestala s tím. Zrcadlo bylo rozbité. Z poloviny naštvaná jsem vysklené zrcadlo prudce odhodila. Sklopila jsem pohled a celá zoufalá nechala své slzy stékat po tváři.

Nezvládala jsem tu samotu.

✨854 slov✨