☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 37. Thirtyseven. ☂︎

Střelba začala.
Zničila jsem svůj malý přelud pro své sourozence a ihned prohodila oknem kámen. Vzhledem k okolnímu dění, to bylo to nejmenší, co bylo slyšet.

Vyzvedla jsem se na rám okna. Nemotorně jsem vlezla dovnitř zrovna ve chvíli, kdy se rozrazili i vchodové dveře. Ihned je zase zavřel. Jakmile spojil naše pohledy jsem ztuhla. Mohlo to trvat pár vteřin než jsem se objevila s ním pod stolem. Přikryla jsem si hlavu rukama. Cítila jsem se, jako kdybych měla každou chvílí umřít. No nebylo divu, přímo vedle mě se kryl naštvaný vrah. Ozvalo se dunění a střelba utichla. Opatrně jsem si odkryla uši, ani ťuk. Věnovala jsem pohled Pětce, který mi ho hned vrátil. Věděla jsem co chce udělat. Zavrtěla jsem záporně hlavou. Neposlechl. Typické...

Vyslal pěst mým směrem. Bezzaváhání jsem se jí vyhla a rychlostí světla vylezla z pod stolu, objevil se přímo předemnou.

,,Hele Pětko," Začala jsem nejistě ,,jsem v dost komplikované situaci ty třináctiletej spratku. Prostě mi musíš jen věřit, že mi na tobě- na vás záleží" Sledovala jsem ho, jako oko v hlavě. Stačil jeden skok a bylo by po mně.

,,Záleží?" Zeptal se, zda se nepřeslechl.

,,Samozřejmě že záleží, hlavně na tobě mi záleží" Vysoukala jsem ze sebe. S odstupem jsme drželi oční kontakt. Snažila jsem se utišit své třesení.

,,To proto tu teď předemnou stojíš jako někdo, kdo mi chce prohnat kůlku srdcem?" Přimhouřil oči na střelnou zbraň u mého boku. Přikryla jsem jí rukou. Ihned svůj pohled přemístil zpět na mou tvář.

,,Já-" Než jsem stihla cokoliv říct mě něco prohodilo vzduchem tak, že jsem odletěla až na linku za sebou. Sotva jsem popadla dech. Že by Vanya? Pomyslela jsem si. Rychle jsem se vyškrábala na nohy a chystala se co nejrychleji opustit dům.

Vyskočila jsem na rám a těsně před tím, než jsem stihla udělat další krok, se mi okolo pasu objevili něčí paže.

Vytřeštila jsem oči ,,Sakra.." Zamumlala jsem tiše. Pětka mě za pas stáhl zpátky do domu načež jsme sebou oba praštili o zem, bolestivě jsem zasténala. Než jsem se však stihla zvednout, jsem už ležela uvězněná pod jeho vahou.

Přitiskl mi pistoli k hlavě ,,Nezabiješ mě" Přimhouřila jsem oči. Přitlačil na zbraň.

,,Kdepak bereš jistotu?" Napodobil můj výraz.

,,Máš pravdu" Vysmekla jsem mu svou ruku zpoza jeho váhy, a přiložila jí na pistol k té jeho ,,Jsi vrah, tak střílej" Řekla jsem s neústupným tónem. Ucítila jsem jak se mu zrychlil dech i tep.

,,Pusť tu pistol" Neuhýbal předemnou pohledem ale ani zbraní. Doslova hypnotizoval moje oči.

,,Tuhle hru nepřežiju tak či tak" Odjistila jsem jí.

,,Přestaň" Procedil skrze zuby, když mu po čele začala stékat neposedná kapička potu.

Z oné chvíle nás vytrhlo co si, co propadlo stropem. Ihned se otočil za zvukem. Využila jsem situace a vyměnila naše pozice.

Dlaní jsem mu přejela po tváři a nahla se k němu nebezpečně blízko ,,Miluju tě" Spojila jsem naše rty. Nerozpoznala jsem zda spolupracoval nebo ne, ale stačilo to k tomu, abych věděla, že mi od něj nic nehrozí.

Odtáhla jsem se ,,A moc mě to mrzí" Naposledy jsem ho pohladila než schytal koleno do břicha. Slezla jsem z něj. Asi to hodně bolelo vzhledem k tomu, jak se tvářil. Vyslala jsem jeho směrem omluvný pohled před tím, než jsem vzala nohy na ramena a z budovy prchla.