☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 11. Eleven. ☂︎

Probudila jsem se v poloprázdné posteli. První, co jsem mohla slyšet, byl rozhovor mezi mýma dvouma sourozencema. Krátkou chvíli na to, už jsem ale začala litovat toho, že jsem se vůbec probrala, protože alkohol uměl dělat nehezké divy. Můj mozek byl úplně vymytej, to jediný, co v něm po kouskách zbylo z toho večera je jen cesta do knihovny, kterou provázelo drnkání flašek o sebe a konečný rozhovor mezi mnou a Pětkou před usnutím.

Vyplula jsem ze svých myšlenek ,,To už jste zkusili" Zaposlouchala jsem se.

,,Co?"

,,Všechny jsem vás viděl..." Ucítila jsem na sobě pohled. Doufám, že to aspoň bylo v tom dobrým světle.

,,Umřeme?" Zkusil Luther.

,,Příšernou smrtí" Odmlčel se ,,Byli jste spolu" Řekl se zvláštním podtónem ,,Pokoušeli jste se zastavit toho kdo má zničit svět" Dodal.

Nedalo mi to ,,A jak to víš?" Vmísila jsem se do konverzace a převalila se čelem k nim. Luther se na mě podíval jak na ducha a Pětka s neutrálním výrazem začal.

,,Tohle, Luther svíral ve své ruce když jsem ho našel" Vytáhl z kapsy skleněné oko ,,Musel mu to vyrvat z hlavy než ho to složilo" Hodil mi ho, sotva jsem ho zachytila. Zkoumavým pohledem jsem si bulvu prohlížela. Co si budeme, zrovna se nelišila od ostatních o nic víc než barvou duhovky.

Co se týkalo Pětky tak ten nevypadal zrovna nadšený z toho, že nám to tady musel vykládat. Nedivila jsem se mu. Já dělám pořád že nikomu nic neříkám, taky proč? Je to přeci moje věc, obzvlášť tak citlivé věci, které člověk, jako Diego nebo Luther bez výčitek použijí proti vám, jakmile jim přijdou vhod... Možná byli přidušený, když hledali cestu na svět. Pokrčila jsem rameny nad svou myšlenkou a hodila oko zpět svému bratrovi.

,,Z čí hlavy?" Zeptal se Luther na hloupou otázku. I mně z konverzace došlo koho je a to jsem slyšela jen její zlomek.

,,Poslouchal jsi, nebo tu jen tak stojíš?" Nemohla jsem pochopit, jak někdo, kdo tu celou dobu stojí může zapomínat tak rychle.

,,Promiň, ale nejsem zvyklej na takové informace" Obhajoval to.

,,Jak už jsem ti říkal. Nevím" Odpověděl mu klidně Pět.

,,Co sériové číslo tady vzad-..." Nenechala jsem ho to doříct.

,,Neúspěšný pokus číslo tři" Skočila jsem mu do řeči s úsměvem plný ironie.

,,Je to jen sklo" Poukázal na oko.

Z ničeho nic se ozvala rána a chvíli na to, se rozlétli dveře dokořán ,,Ty malá štice" Vtrhl dovnitř Diego a já nasadila jen nechapavý výraz. Bylo toho tolik co jsem udělala.

Luther Diega ihned spacifikoval a já zapřemýšlela nad tím, co jsem mohla udělat tentokrát tak hrozného, že jsem si vysloužila novou přezdívku.

,,Hele Diego, jestli jde o ty nože za skříní... Vrátím ti je" Zkusila jsem nepravděpodonější možnost a zvedla ruce v obhajovu.

,,To si vyřídím potom" Ukázal si na mě a pohledem se vrátil zpět k Pětce ,,Víš ty vůbec, co jsi udělal?!" Vyjel a já zmateně přihlížela. Jakmile Diego začal být agresivnější ho Luther vyzvedl do vzduchu.

,,Co jsi udělal?" Otočila jsem se na Pětku s obočím nahoře a zároveň se skrytým strachem.

,,Ne! Hej! Pusť mě! Dej ze mě ty gorilí pracky pryč!" Vzpíral se opičímu sevření našeho bratra.

,,Udělám to, až se uklidníš" Pronesl naprosto klidným tónem hlasu Luther.

Vypadalo to, že Diego vzdal šance na útěk. Jakmile se uklidnil ho Luther opatrně propustil na zem.

,,Co máš na srdci?" Nechtěla jsem chodit okolo horké kaše. Mě samotnou zajímalo co ho tak vytočilo když se nejednalo o mě.

,,Brácha měl na pilno co se vrátil. Byl u tý přestřelky v cukrárně a pak v tom obchodu, po čemž ti psychopati zaútočili na akademii a hledali ho" Přímo Pětku vraždil pohledem. Kdyby jen oči uměli zabíjet, už by bylo dávno po něm.

,,Do toho ti nic není" Zastrčil si ruce do kapes a pohled mu opětoval.

,,Teď už je. Zabili mou kamarádku" Jeho naštvaný výraz trochu vyměkl.

,,Diego je mi to líto" Přiznala jsem. Snažila jsem se aby tam co nejvíc zazněla lítost. Až takovou námahu jsem tomu vydala.

,,Jasně. Ani jsi jí neznala" Odfrkl si.

,,Nepotřebuju jí znát aby mě to mrzelo" Zamračila jsem se. Řekla jsem to, jen abych neurazila její památku. Seskočila jsem z postele a rozešla se pryč z místnosti. Neubránila jsem se tomu, a škrtla o Diega ramenem když jsem odcházela. Bylo to riskantní vzhledem k tomu, že byl na hraně vraždění, vím to. Taky se mi to vymstilo...

,,Můžeš s tím už sakra přestat?!" Zvýšil na mě hlas. Sotva jsem se otočila a už jsem se uhýbala před jeho nožem. Bylo to tip ťop ,,Jsi jak Klaus, nikdy nic neumíš brát vážně" Opět se po mně ohnal. S ladností jsem jeho rány odrážela nebo se jim vyhýbala. Intuitivně jsem za sebou vycítila letící nůž. Ihned jsem se skrčila. K mé smůle? Byla jsem moc opožděná na to, aby mi na paži nepřistál další šrám. Neudržela jsem rovnováhu a spadla na zem. Překvapeně jsem se na něj podívala. Diego vypadal stejně překvapeně jako já.

,,Diego" Řekl Luther, který se objevil za jeho ramenem. Doslova jsem na něj koukala jak na vraha, jakmile mě rána začala pálit.

Posbírala jsem se ze země a přešla k němu. Vzhledem k tomu, že byl asi o hlavu vyšší jsem se musela zaklonit abych mu viděla přímo do očí.

,,Nenávidím tě" Neodpustila jsem si ho nakopnout do slabých míst. S bolestivým zaskučením mu ruce vystřelili k udeřenému místu.

Zamířila jsem ven z místnosti. Jen co jsem byla necelý dva metry před ním už mrštil další nůž.

,,Diego ne!" Zaslechla jsem Luthera před tím, než jsem se objevila za dveřmi pokoje. Zaslechla jsem, jak se nůž zabodl do dveří na druhé straně. Jasně, kdyby mě tam Pětka nechal mohla jsem mu to pro teď vrátit... Schovala jsem své popuzení a rozešla jsem se pryč.

,,Začínám si myslet že chceš umřít" Došel mě.

,,Díky" Řekla jsem. Byl to neutrální tón. Ani kapka vděčnosti, ani kapka naštvaní, jen prosté slovo.

Posadila jsem se na chodbě do křesla. Můj žaludek prosil o smilovaní. Dveře se jak jinak než prudce otevřeli a stejně tak zavřeli. Z nich nevycházel nikdo jiný, než můj nejmíň užitečný bratr. Periferně jsem zahlédla jak po mě hodil pohled a bezzeslova prošel ke schodům, které vedli do prvního patra.

,,Kdybych měla tvoje schopnosti už by z něj byl krvavej flek" Odfrkla jsem si a propalovala podlahu před sebou.