Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Amnézie

Když už Jess konečně odešla, povídal jsem si ještě chvíli s Kaylou.

"Poslyš, čemu ses tak smála, když se Jess zmiňovala o tom, že jde Calum nakupovat?" sledoval jsem každý její pohyb.

"Ničemu, neřeš to," usmívala se a kroutila hlavou.

"Budu to řešit, protože mi to přijde divný," pokrčil jsem rameny a dál jí sledoval.

"Fajn," zasmála se. "Když tu Calum byl a Jess si zrovna odskočila, pomáhala jsem mu vybírat dárek pro ni, no a dneska ho jel koupit. Chce si s ní udělat dokonalý romantický večer," usmívala se, jakoby to prožívala sama.

"A řekneš mi-"

"Ne, už jsem ti řekla až moc," zarazila mě a začala se smát.

"Ashton ho zabije," uchechtl jsem se nad představou, že ho něčím praští přes hlavu.

"To Jess tolik ochraňuje?" zeptala se už klidněji.

"Jo, je to její velkej brácha. Hlídá si jí," usmíval jsem jemně.

"Luku?" zeptala se po chvíli ticha.

"No?" čekal jsem.

"Mám nějaké sourozence?" dívala se na mě. Sledovala každý můj pohyb.

"Nikdy ses mi o nich nezmiňovala. Ani celkově o rodině," zašeptal jsem.

"Aha," zašeptala se sklopeným pohledem. "A rodiče?"

"Nebydlíš s nimi," zašeptal jsem.

"Proč?" podívala se na mě. Co jí mám říct? Na Ryana si nepamatuje a co když je to jenom dobře? Jasně, aspoň se nebude trápit.

"Chtěla jsi bydlet sama. Studuješ vysokou uměleckou a no, tvůj dům slouží něco jako galerie," usmál jsem se jedním koutkem. Jen pokývla hlavou.

****

Utekl další týden a Kayla už může jít domů. Je zázrak, jak si díky ostatním na vše vzpomněla. Samozřejmě, na vše kromě Ryana. Všem jsme řekl, že se o něm před ní nesmí mluvit. Souhlasili s tím.

Jeli jsme autem do naší ulice a k domům. Zaparkoval jsem před její vilou a pomohl jí vystoupit.

"Wow, tohle je moje?" vydechla a smála se od ucha k uchu. Jen jsem přikývl a ruku v ruce s ní šel na zahradu, odkud už vyběhli rozjaření psi. Všichni kolem ní skákali a motali se jí pod nohy.

"Jsou krásní," usmívala se a hladila je.

"To ty jsi krásná," usmál jsem se a klekl si vedle ní. Hladil jsem jí po zádech, jako bych jí před něčím uklidňoval. Jenže jsem sám netušil před čím.

"Nepůjdeme dovnitř? Začíná být zima," podívala se na mě a trochu se zachvěla. Přikývl jsem a společně s ní vešel zadním vchodem do domu. Prohlížela si obrazy, výzdobu, prostě celý dům. Na některé věci si dokonce i vzpomněla, což mě hrozně těšilo.

"Nechceš se podívat na Jak jsem poznal vaši matku?" usmál jsem se, když jsme seděli v obýváku na gauči. Jenom přikývla a pustila televizi.

Dívali jsme se, smáli se, prostě se bavili. Strašně rád jsem sledoval, že i přesto, že zapomněla, si užívá života. A já s ní...

Pohled Kayly:

Díky ostatním jsem si začala uvědomovat, co to přátelství skutečně je. Nepopsatelný pocit. Luke, Jess, Calum, Michael a Ashton. To oni u mě byli každý den a bavili se se mnou, aby se mi vrátila paměť. Jejich snaha uspěla. Většinu si už pamatuju. Je to krása, mít je v životě. Jenže jsem věděla, že mi něco chybí. Nebo spíše někdo...