City Alfy

Pravda

"Prosím, Sebastiane, nemyslím si, že je to nejlepší nápad jít do lesa, když slunce zapadá," řeknu s pocitem strachu v hlasu. Ale on na to neodpoví, jen mě pevněji sevře zápěstí a vleče dál.

Dotáhne mě na nějakou louku a tam mě i pustí. Zastavíme uprostřed a on si prohrábne vlasy.

"Musím ti teď něco říct a pokud mi neuvěříš, tak i ukázat," řekne s vážným výrazem.
"Mluv," řeknu s nejistotou v hlase, když už dlouho mlčí.

"Dobře... Co když ti řeknu, že nejsi člověk?" dlouho hledá ta správná slova a jeho výraz postupně nabývá vážnosti.

"A co bych jiného byla?"
"Co třeba vlkodlak," řekne bezcitně, s chladnou tváří, což mi dělá mráz po zádech. Tuhle tvař u něj neznám, a vůbec se mi nelíbí.

Mlčíme, udržujeme oční kontakt, než jako první odvrátím pohled, cítěn se zmateně a znejistěle.

"Dobrý vtip. Málem jsem ti i uvěřila," řeknu, ale on to nevzdává a pokračuje dál, stále s chladnou tváří, což mi vyvolává pocit nepříjemného napětí.

"Ty bolesti, které máš, nejsou kvůli nějaké pitomé nemoci, ale kvůli tomu, že se pomalu měníš," prohlásí Sebastian vážným hlasem, zatímco mi do očí dívá s napětím.

"Sebastiane, tohle už není vtipné!" vykřiknu na něj, můj hlas plný frustrace a nelibosti nad tím, jak si ze mě utahuje.

"Protože to není vtip, ale realita. Tvá první přeměna může přijít každou chvíli, proto jsme tě sem museli co nejrychleji dostat. Pohlídáme tě a pomůžeme. Od toho je smečka," postupně zmírňuje hlas.

"Nemyslíš, že jsem na tyhle povídačky trochu velká?" Super, ocitla jsem se mezi pošukama, kteří si myslí, že jsou vlkodlaci. Řekla bych, že by spíš oni potřebovali pomoc, než já.

"Fajn, pokud chceš, abych ti uvěřila, tak mi ukaž důkaz, že něco jako vlkodlaci existuje. Teď a tady," řeknu s pevným hlasem, ale uvnitř se mi plete směsice nejistoty a zvědavosti.

"Jsi si tím opravdu jistá, že to chceš?" zeptá se Sebastian s pobaveným úsměvem, který naznačuje, že si dobře uvědomuje váhu mého rozhodnutí, ale já trvám na svém rozhodnutí.

"Teď a tady," zopakuji, snažíc se vypadat sebejistě. Ale už teď vím, že jsem udělala největší chybu svého života, když jsem ho k tomu znovu vyzvala.

"Pokud to opravdu chceš...." začne, a já znejistím. Začne si sundávat košili. Pohledem se odvrátím, protože mi je nepříjemné sledovat, jak se svléká. Ale on mi to nedovolí.

"Teď se pozorně dívej, a nezkoušej uhnout pohledem! Jasný!?" zahřmí na mě, a já se začínám vážně bát, ani se to nepokouším skrýt. Jeho oči se mění a v dalším okamžiku slyším jenom praskající kosti.

Přeměna na šedého vlka trvá necelou minutu. Ani nemůžu odtrhnout oči od toho, co se děje přede mnou. Jsem z toho tak moc unesena, že i když vím, že mám utéct, nemůžu odlepit nohy z místa.

Když je už po všem, zatřesu hlavou, abych se vzpamatovala, a vydám se k útěku. Ale jako bych neměla hlasivky, i když bych chtěla křičet o pomoc, bylo by to marné, protože jsem ztratila hlas.

Možná by se mi i podařilo uniknout, ale to by mě neměl přitisknout ke stromu a tělem přimáčknout, aby si mě pojistil, že nikam neuteču. A zvláštní na tom bylo, že mě přimáčkl muž a ne vlk. Obě moje ruce obalil jeho rukama. Jednu ruku mi přitiskne vedle hlavy a druhou za záda.

"Dýchej, Jessie. Nezapomeň dýchat," slyším jeho hlas, ale v tu chvíli je to jen ozvěna v hloubi mé mysli.

Dýchat? Jak mám asi v takovýhle situaci sakra dýchat? Opřu hlavu o strom a v hlavě si přehrávám to, co se stalo za posledních pár minut.
"Nepřijde mi, že dýcháš," mluví už mnohem klidnějším hlasem, jako by se mě pokoušel uklidnit, že bude vše dobré.