Black Raven [Ereri/Riren]

Kapitola 4.

Hnědovlasý mladík byl chtě nechtě dotáhnut do malého domečku na konci ulice, jež vedla přímo rovně od kašny na sever. Jakmile vpadl spolu se Sashou do dvěří, zadýchaně se opřel o kolena. ,,Oh, promiň, já-" Začala se mu hnědovlasá dívka omlouvat, ale on jen mávl rukou. Byl unavený a horečka mu stále neklesla, tudíž neměl vůbec žádnou sílu se dohadovat, a navíc trocha jídla by mu bodla.

Hnědovláska jen kývla, naposledy se uklonila v omluvě a začala servírovat pokrm na talíř. Eren se posadil ke stolu a začal se rozhlížet přes místnost. Domeček byl poměrně malý, podle jeho odhadu maximálně pro dvě osoby. První patro bylo postaveno z hladkého kamene spolu s dřevěnými trámy, zatímco nástavba nahoře se skládala pouze z omítky. Střecha byla složena ze slámy, jako většina střech ve městě. A proto to potom všechno tak rychle hoří, když je to všechno suché, pomyslel si zelenooký chlapec a mírně protočil očima.

V koutku byla malá kuchyňka skládající se ze starých kamen, na kterých ležely peřiny. Hned vedle deska na přípravu jídla a kýbl s nádobím. Téže tu bylo nerezové umyvadlo. Uprostřed místnosti, kde zrovna seděl, se nacházel dřevěný stolek se svícnem a dvěma židličkama. Po pravé ruce měl velké okno, které bylo otevřené a proudilo jím dovnitř světlo dne a vůně květin, jež byly zavěšeny na parapetu v květináči.

,,Tak, tady to je. Obyčejný borůvkový koláč, ale myslím, že by ti mohl chutnat."

Hnědovláska před něj položila dřevěný talíř s kouskem zlatého koláče s fialovou náplní a příbor ze stejného materiálu. Hnědovlasý mladík přikývl a poděkoval. Dlouho nejedl a rozhodně neměl v normálním jídelníčku ovoce či koláče. V Nigreosu bylo hodně divokých a nebezpečných zvířat, z nichž než aby je někde zahrabali či nechali se rozložit, vzali maso a z kostí vyrobili zbraně, věci denní potřeby - spotřebovali všechno, co se dalo. A převážně u nich ani ovoce nerostlo, neboť v takových podmínkách to nebylo možné. Mráz nesvědčil ani lidem, ale ti si zvykli. Rostliny však ne. Byly tam pouze suché keře bez listí a jehličnaté stromy. Návaly sněhu či pusto a prázdno.

Dívka ho chvíli pozorovala jak si vkládá sousta do úst, než se začala rozhlížet z okna. Jakmile byl mladík po jídle, založil si ruce a podíval se na ni:,,Je normální oslovovat náhodné kolemjdoucí, aby šli k tobě na jídlo?"

Otočila se na něj. Chvíli zírala, skoro jako by nerozuměla, co má na mysli a poté se usmála:,,Ano, my se tady všichni známe-" větu nedořekla, protože ji přerušil.

,,Co když ale pozveš domů nepřítele?"

Zarazila se. ,,Nepřítele?" Zopakovala větu jako pětileté dítě nerozumějící zadání.

,,Co když tu někdo přijde z Nigreosu? Není to nebezpečné?"

Dívka se hluboce zasmála.,,Ty to nevíš? To si snad bydlel dosud někde v pustině, ne? Lidi z Nigreosu mají neskutečně bledou až modrou pokožku, ba dokonce velké drápy a černé žíly! Mají velké ostré zuby a černá křídla! Ty bys hned poznal a navíc, v takových tepelných podmínkách by nepřežili. Prý se živí čistým ledem, jen aby udrželi svoji teplotu pod kontrolovou a pijou krev svých nepřátel! Navíc se mění v teple na zombie, kteří nejsou nic jiného než shnilí požírači bez duše a nemůžeš je zabít ani zachránit."

Nepřijde mi, že bych vypadal jako démon, měl dlouhé drápy, zuby, černé žíly a potřeboval se živit ledem, pomyslel si, přičemž na ni hodil skeptický pohled. ,,Nevím, co se říká nebo jak vypadají, ale tohle zní jako povídačka pro strašení malých dětí."

Dívka se usmála:,,Nikdo neví, jak vypadají. A kdo to ví, ten zemřel ve válce. Ale já se nedám a hodlám zjistit, co se tam děje a proč se lidé mění na monstra!"

Zaujala ho její odvaha. Mírně hvízdl a na jeho rtech se objevil jemný úsměv. ,,Nejsem si jist, zda je válka něco pro takovou dívku, jako jsi ty."

Sasha se opřela do židličky pohoršena jeho komentářem, nafoukla tváře jako křeček co se připravuje na zimu a odfrkla si:,,Tím chceš říct, že jsem moc mladá, krásná a měkká na to, abych šla do armády?"

Uchechtl se jejímu zkonstatování. Nemyslel to úplně přesně takhle, leč by to tak říci mohl. Hodil po dívce ledový pohled a opřel se jednou rukou o opěradlo.

,,Tím chci říct, že nedokážeš někoho jen tak zabít."

Jeho věta byla klidná, chladná a mírně nepřátelská. Dívka se ošila. Připadalo jí jakoby právě domem prošla smrt a vzala sebou vše dobré zanechávajíc za sebou pouze smutek a chlad.

,,To nemůžeš vědět, protože mě neznáš." Věta byla nejistá a kostrbatá. Všechna odvaha ji opustila při pohledu do těch zelených očí.

Mladík pokrčil rameny a zvedl se.,,Nemůžu, můžu, to je otázka do pranice. Musím tě poznat, abys přijala můj očividný názor? Zlatíčko, zveš cizí lidi na jídlo, které sama uvaříš. Sama si řekla, že nevypadám dobře a dokonce tvůj obličej notnou chvíli odrazoval smutek a lítost. Pokud někdo dokáže odhadnout lidi, jsem to já."

S těmito slovy se zvedl a hodlal vyjít ze dveří. Nepředpokládal, že se ho dívka pokusí zastavit. Neměla důvod proč. Vypadala zamyšleně, dost na to, než aby si všimla, že vůbec odešel. S čím však nepočítal byla hlídka, která se zrovna chystala zaklepat na dveře. Udělal krok dozadu, pohled směřující na okno pro rychlou volbu útěku.

,,Ani na to nemyslete, pane." Ozvala se ledovým hlasem dívka. Zamračil se a oba vojáky si přeměřil s pozvedlým obočím. Dle jeho uvážení se jeho síle mohla vyrovnat pouze černovláska. Mladík s koňským ksichtem neposiloval a doslova lelkoval ve službě, až se zelenoočko divil, že ještě sebou při spánku ve stoje nešvihnul na zem.

Zvedl ruce nad hlavu v obranném gestu:,,Co jsem provedl?"

Dívka se zamračila, pozvedla zbraň a našpulila veledůležitě rty:,,Zatýkáme vás za úmyslné žhářství. Vše co řekněte bude u vojenského soudu použito proti vám."

Dobrovolně se otočil, aby mu mohli dát ruce do pout. Čekal na chvíli, kdy se bude moct zmocnit zbraně a dát se na útěk. Když mu chlapec strčil pistoli mezi lopatky, v nestřežené chvíli se prudce otočil a mladíka uhodil pažbou jeho vlastní zbraně. Teď byl ozbrojený a měl šanci na útěk. Ačkoliv byla děvčata v šoku, černovláska reagovala rychleji a chmátla po něm rukou. Otočil se, vytáhl z boty dýku a pořezal ji dlaň. Zavrčela a hodila po něm nůž, který se zabodl kousek od jeho hlavy. V tu chvíli už stačil být v okně. Mrkl na ně a rychlým během se vypařil pryč.

,,Co to bylo?" Zeptala se Sasha, jakmile pominul její první šok.

Mikasa cukla koutky:,,Jeden podezřelý. Hajzl."

Hnědovláska kývla a vytáhla obvazy, kterými začala ošetřovat svou kolegyni, jež byla zrovna ve službě. Neptala se, nebyla to její věc. Ačkoliv to nechápala, svou zvědavost nechala spát. Doufala, že se to dozví příště, protože tohle nebude jen tak obyčejný případ.