Black Raven [Ereri/Riren]

Kapitola 2.

Tichost onoho rána prořízlo ržání koně. Když hnědovlasý muž rozlepil oči, slunce již dávno vycházelo nad obzor a ozařovalo blyštivé kapičky ranní rosy. Eren se mírně zhoupl na hřbetě svého anglického vraníka a zakryl si obličej. Pohlédl do krajiny a zjistil, že za dobu, co spal, ujel již značný kus cesty.

Od té doby, co dostal rozkaz, se všechno seběhlo neskutečně rychle. Nejprve byl vytržen z přemýšlení ve své pracovně velitelem jeho jednotky. Následně dostal sebevražedný úkol bez toho, aniž by mohl něco namítat - zabij nebo budeš zabit. Jednoduchá rovnice celého chlapcova bytí. Jeho jedinou výhodou bylo, že si nemusel brát moc věcí, tudíž mohl odjet z hodiny na hodinu.

Měl s sebou pouze jednu brašnu přes rameno. V ní se nacházelo pití, složka s dokumenty a informacemi, mapa, francouzský nůž a dýka. Také měl lékárničku s obvazy, nějaká antibiotika a léky na horečku spolu s teploměrem. Jeho oř měl na bocích připnuté dvě větší brašny. V té levé se nacházelo jak jídlo pro jeho jezdce, tak pro vraníka samotného. V té druhé byla schovaná v pevném pouzdře jeho zbraň.

Jeho oblečení bylo speciální, ale cítil se v něm mírně nesvůj. Původní oděv byl celý ušitý z těžké manšestrové látky v černé barvě. Chránila ho před zimou a navíc byla odolná proti většině oděrů, tudíž zde byla menší šance na to, aby se jakkoliv zranil při lezení na nedostupné místa vhodné pro odstřel vzdálených cílů.

Jeho nový úbor byl čistě z kombinace lnu a hedvábí hned v několika vrstvách. Kolem krku měl šálu šedé barvy dostatečně velkou na to, aby si ji mohl přehodit přes hlavu. Dále měl tuniku, jež byla přímo u těla z vrstvy hedvábí. Příjemně chladilo a ani necítil, že ji má na sobě. Následovaly další vrstvy lnu tak, aby oblečení vypadalo zajímavě. Velké kusy látky mu splývaly přes tělo, nejdelší a nejsvrchnější část dosahovala až ke kolenům. Kalhoty měly od shora až dolů velký rozparek, který byl stáhnutý černými šňůrkami, tudíž odhalovaly pokožku jeho vypracovaných nohou. A v neposlední řadě měl bezprsté, kožené rukavice a vysoké kožené boty.

Krajina kolem něj ubíhala pomalu. Tmavá půda s příměsí hlíny a písku, pokrytá kousky ledu a sněhu, se začala pomalu měnit na travnatou plochu a on již v dálce viděl první most - hraniční přechod. Bylo mu řečeno, že průjezd bude zařízen. Všechny doklady měl ale pro případ potřeby s sebou.

Dusot kopyt jeho statného koně, jež dostal při vstupu do armády, a který s ním prožil polovinu jeho života, ho mírně uklidňoval.

Než dorazil k mostu, slunce již bylo úplně na obzoru a právě kvůli oné žlutě zářící hvězdě mu začínalo být mírně špatně, avšak trocha ledové vody mu vrátila jeho původní teplotu. Na jak dlouho si ulevil od začínajícího horka, to byla otázka, na kterou neznal odpověď.

U přechodu poznal známou tvář, která ho pustila bez problémů dál. Hlasitě polkl. Právě se před ním otevřelo neznámé nepřátelské území, o kterém měl minimální informace. Přes hlavu si přehodil šátek od svého lněného úboru a začal se ubírat směrem k jeho prvnímu vyznačenému cíli na mapě. Zde hodlal přečkat noc a doplnit zásoby. Následně, dle plánu, bylo rozhodnuto vydat se na severozápad do hlavního města.

Netušil, kolik času uběhlo, než se dostal k prvnímu domečku, jež patřil k Ancoře. Podezdříval se, že musel ze samého vyčerpání opět usnout. Nepřemýšlel nad tím však dlouho, neboť to nebylo podstatné. Když vjížděl mezi obydlí, lidé si ho nevšímali. Nevypadal nijak rozdílně od okolních obyvatelů. Naopak, díky své snědé pleti mezi ně přímo zapadal jako puclík do skládačky, ačkoliv jeho tělo bylo zvyklé na jiné podnebí. Dojel až před místní hostinec a sesedl z koně. Toho si po chvíli odvedl stájný a mladík se se všemi svými věcmi, kterých nebylo mnoho, vydal do budovy.

Byla to vysoká bouda postavená z trámů a slaměné střechy. Dřevěná podlaha zaskřípala pod jeho těžkými kroky. Sotva co vešel, upoutal na sebe pozornost všech přítomných štamgastů. Kdyby mohl, všechny je postřílí, žel nemohl. Zhluboka se nadechl a odebral se k baru, kde stála hospodyně leštící korbel na pivo.

Po očku na něj pohlédla a usmála se:,,Co to bude?"

Mladík si odfrkl. ,,Poprosím jeden pokoj na noc."

,,A jsi ty vůbec místní?" Blondýnka pokývala hlavou nad jeho přízvukem. Mladík jen protočil očima, nechápajíc, proč se s ním snaží navázat řeč.

,,Ne přímo." Odbyl ji společně s nenávistným pohledem, a jakmile mu dala klíč, podal jí měšec plný peněz a vydal se nahoru do svého pokoje.

Místnost byla stroze vybavena. Nečekal nic velkého, ale na jeho poměry byl možná až moc malý. Nacházelo se zde jedno okno, postel a malý stolek. Na stěnách se nenacházela žádná barva, pouze strohá a drsná omítka. Na dřevěné pryčně ležel jeden polštář naplněn slámou. Židlička byla rozviklaná a v koutě byl jediný jeho momentální společník - docela dost velký černý pavouk. Povzdechl si a natáhl se na pryčnu. Batoh s věcmi hodil do rohu a chvíli pozoroval strop, snažíc si utřídit myšlenky.

Po notné chvíli, kdy zjistil, že ze shora místnosti nic nevykouká, se zvedl a začal se probírat složkou, kterou dostal od nadřízeného. Nezapomněl si ani párkrát zaklít nad tím, proč tohle musí dělat zrovna on.

Hodlal se věnovat nějaké užitečné činnosti. Přestože si zbraň zkoordinoval už včera, rozhodl se ji rozebrat a vyčistit ještě jednou. Nevěřil, že její nastavení v horkých teplotách nepovolilo, hodlal se tedy ujistit, že je vše tak, jak má být.

Jakmile složil pušku zpátky a uložil ji do měkkého boxu, dávno se stmívalo a sluneční paprsky házely nádherné odrazy přes špinavé okenní tabulky pokoje. Hnědovlasý mladík se natáhl na tvrdé podlaze, tiše oddechující. Nespal, jen podřimoval. Převalil se na bok, avšak náhle pročíslo ticho ženský výkřik.

V mžiku se zvedl. Sotva co otevřel dveře, vyvalil se do pokoje kouř a dým.

Hoří. To byla jeho jediná myšlenka. Instinkt lovce v nebezpečí převážil jeho racionální myšlení. Slyšel křik z vedlejší místnosti. Vyběhl ven, nevšímajíc si ležících papírů a jeho věcí a pokusil se otevřít dveře, které vedly do pokoje, ze kterého se naříkání ozývalo. Nešlo to. V hořícím pekle nemohl dlouho vydržet. Pot mu stékal po tváři. Dal si před ústa kousek látky z jeho šály a udělal krok dozadu. Se zaduněním vykopl dveře a s nimi shodil trám blokující průchod. Objevil zde ženštinu a její malé dítě. S oběma se vydal ven. K jeho smůle se nacházeli na konci druhého patra a dle jeho výpočtů byly schody již v plamenech, ne-li dávno propadnuté. Pokud by se mu poštěstilo a schodiště ještě stálo, byla zde možnost, že se zhroutí s nimi. Když šel nahoru, všiml si, že je pořádně vysušené a prolezlé dřevožrouty. Nezbývalo mu nic jiného, než se pokusit vylézt ven přes průhled.

Dítě si zavázal na záda do svého šátku. Aby zhodnotil dálku dopadu, podíval se z okna a ujistil se, že se pod ním nachází houští. Loktem vybil výplň dřevěných rámů, jež se se tříštěným zhroutila na zem. Vysadil ženu a poté ji za jejího křiku shodil do keřů.

Kolem hostince bylo přítomno mnoho lidí, mezi nimiž byli lidé snažící se hasit požár, žel prohrávali. Teplé počasí tomu také moc nepomáhalo a materiál, ze kterého byl celý hostinec postaven nebyl dostatečně odolný. Skupina přiběhla pro zachráněnou a odtáhli ji rychle pryč. Jako poslední zbývali on a dítě, jež měl připoutané na svých zádech. Kašlal a motala se mu hlava, přesto však nehodlal skočit. Kdyby byl ve své domovině, určitě by to udělal, ale teď neměl tolik síly. Též se mu momentálně podlamovala kolena a mohl zranit jak sebe, tak dítě na svých zádech.

Za tichého lapání přihlížejících vylezl na okenní římsu a slezl po trámech dolů. Hladce dopadl na zem oběma nohama, přestože zavrávoral. Zhluboka se nadechl čerstvého suchého vzduchu a opřel se o kolena. Místní se k němu sbíhali a jeden po jednom mu třásli rukou, zatímco jiní mu vzali novorozeně a nesli ho od místa pryč. Teprve teď se mu začal zvedat žaludek, viděl dvojitě a pociťoval slabost po celém těle. Předtím, než upadl do bezvědomí, slyšel nějakého muže volat doktora. Než ale stihli přiběhnout na pomoc, ocitl se ve sladké temnotě.