Black Raven [Ereri/Riren]

Kapitola 1.

Dnešek byl jeden z těch výjimečnějších dnů, neboť se pro jednou šířila vzduchem poklidná atmosféra. Byla pozdní hodina večerní, která zapříčinila roušku temnoty nad hlavním městem. Většina lidí se již ukládalo ke spánku a pouze pár zbloudilců se pohybovalo po tmavých ulicích. Někteří mířili domů a jiní zase do hospod. Na okenní tabulky bubnovaly kapičky deště, jež byly doprovázené vzdáleným tančením hromů společně s blesky.

Menší pracovnou se ozval povzdech. Muž, kterému nemohlo být více než dvacet let, upřel pohled svých smaragdově zelených očí na okno vedle sebe. Seděl ve velkém červeném křesle, nohy měl položené na vysokém stole, který byl zhotoven z masivního dubového dřeva a chabé osvětlení místnosti zajišťovala pouze zelená lampička. Všude bylo ticho a klid, jen tikání hodin narušovalo atmosféru večera.

Pootevřené dveře na chodbu zapříčinily, že do pracovny pronikaly stroužky hlasů linoucí se z hlavního sálu. Byly nejméně tři, nebylo jim ale rozumět. Dlouhovlasý muž jen lehce natočil hlavu na pravou stranu, aby zjistil, co se tam děje, ale neměl v plánu se zvednout a jít to zjistit. V rukou držel náboj a u nohou měl na stole rozloženou odstřelovací pušku, jež ještě před chvílí čistil, dokud se nezabral do svých myšlenek.

Hlasy vedoucí z chodby se pomalu přibližovaly směrem ku jeho pracovně. Stále si však prohlížel kousek litého kovu, jenž dokázal vzít drahocenný život na jednu ránu. Byl jím natolik zaujat, že neslyšel klepání na dveře, tudíž na něj nemohl ani reagovat. Ve světle linoucího se z chodby stál Reiner, jeho nadřízený. Mírně zvedl pohled, ačkoliv na něj neměl vůbec náladu a jeho výraz skoro vyslovoval větu Co zase chceš?

,,Nohy dolů, nejsi v hospodě, Yeagere," pronesl ostrým hlasem vysoký muž snad o desítku let starší, než byl hnědovlasý. Ten se na něj podíval s nechutí v obličeji. S odfrknutím dal pomalým pohybem nohy na podlah, ovšem neodpustil si titulovat svého nadřízeného nasraným pohledem, jež by mohl zabíjet.

,,Co po mně takhle pozdě v noci chceš?" Otázka byla položena otráveným a rozhodně jedovatým hlasem, co by dokázal zabít velké zvíře, kdyby jeho tón měl takovou vlastnost.

Reiner se na něj zamračil, a kdyby mohl, zřejmě by ho co nejrychleji smetl z povrchu zemského jeho Coltem 1911. Nenáviděl toho spratka, který dostal vše, co chtěl, lusknutím prstu. Nehodlal kolem něj chodit po špičkách jako jeho kolegové a rozhodně se ho nebál. Naopak, opovrhoval jím jak nejvíce dokázal. Jelikož si ale byl vědom toho, že před ním sedí nejlepší voják v historii celého jejich státu, udělat to nemohl, i kdyby chtěl sebevíc.

,,Máš misi, co jiného bych po tobě měl chtít. Sis myslel, že tě kamarádsky pozvu na skleničku? No to víš že jo, debile!" Pronesl posměšně jeho nadřízený.

Hnědovlasý muž ho propíchl pohledem skrz na skrz, než se pomalu zvedl a obešel kus dřevěného nábytku, na který se následně posadil. Ruce si založil na prsa, tudíž mu vynikly jeho pevné svaly pod upnutým tričkem s dlouhým rukávem. Pohledem skenoval člověka před sebou. ,,Taky tě mám rád, Reinere," pronesl nakonec ironicky a po chvíli pokračoval: ,,Co po mě teda chceš tentokrát? Další cíl mezi městskými?"

Krátkovlasý blondýn mu podal celkem tlustou složku nějakých dokumentů, jež na sobě měla razítko Top secret a poodstoupil. ,,Prakticky se infiltruješ do nepřátelského území, budeš se tvářit jako jeden z nich a při nejbližší příležitosti zabiješ svůj cíl, který se tam skrývá."

V místnosti nastalo hrobové ticho. Eren si převzal složku, otevřel si ji na koleni a pomalu v ní listoval. Nebylo tam nic, co by mu nějak mělo pomoci. Jen nějaké fotografie z bitevního pole, obrázky Holubice a nepřátelského území. A na většině nešlo nic pořádně rozeznat. Zaklapl složku a pohodil ji na konferenční stolek u gauče.

,,To si děláš prdel?" položil otázku Eren a upřel na něj své zelené oči.

Jeho nadřízený ale nevypadal, že by si dělal srandu. Podřízený zakroutil hlavou.

,,Tohle rozhodně neudělám. Abych se sral s nějakou pakáží bělostných nicek někde v horku a tvářil se, že jsem jeden z nich. Budu kráčet po zkurveně tenkém ledě, kde jeden přešlap může znamenat konec!? Na tohle se vám vyseru, protože kdyby se to provalilo, tak chcípnu já a ne vy!"

,,Když si vstupoval do armády, byl sis tohoto rizika vědom. A nemáš na výběr, je to jednoduše rozkaz. Zítra vyrážíš. Sebou nic nepotřebuješ, doklady máš zařízené." Reiner byl ledově klidný, ačkoliv v nitru duše zazářil radostí, že na to hnědovlásek bude sám.

Eren rozhodil rozhořčeně ruce a postavil se: ,,Takže budu sám za sebe bez pomoci kohokoliv jiného? Kurva! Jak tam nahoře přemýšlíte? Většinou kokotem a prdelí, že ano? To je jistá sebevražda! Nehledě na to, že se nehodlám snižovat na jejich úroveň. Jsou to toxičtí hnusní švábi, kteří měli dávno vymřít!" Momentálně z něj sálala taková nenávist, že by mohla být klidně i hmatatelná.

Reiner se jen otočil zády a mávl rukou: ,,To už není můj problém. Tohle je příkaz, který musíš splnit. Přeci víš, co čeká vojáky, kteří neplní rozkazy."

Místností se ozvalo tiché zaklapnutí dveří. Jeho nadřízený odešel pryč, nezajímaje se o to, zda souhlasí či ne. Dalo by se říct, že tady byl otrokem. Jednoduše ten, co odvede všechnu práci, zašpiní si ruce od krve a jakmile nebude potřebný, vyhodí ho jako starou hadru. Zavrčel a složku dokumentů hodil přes celou místnost. Papíry a fotky se rozletěly kolem a nadělaly neskutečný nepořádek.

Mladík si opět sedl do svého křesla a začal pomalu skládat svou pušku. Rozhodl se nechat to být, stejně neměl žádnou jinou možnost, pokud nechce být rovnou zastřelen za zběhnutí.