𝓑𝓪𝓭 𝓯𝓮𝓮𝓵𝓲𝓷𝓰𝓼 | Dramione

-46.

Zírala jsem na svojí kamarádku jako opařená. Ron je na ošetřovně? Co se mu u Merlina stalo? Ginny z mého zmateného výrazu nejspíš pochopila, že vůbec o ničem nevím a tak se dala do vysvětlování. Její bratr prý pár dnů zpátky snědl čokoládovou bonboniéru s nápojem lásky, který byl tak silný, že ho Harry musel vzít za Křiklanem. U něho se pak Ron otrávil nějakým alkoholem, který mu profesor lektvarů nalil.

,,Ta flaška s alkoholem prý měla být dárek pro Brumbála" prozradila mi Ginny.

Dárek pro Brumbála? Zopakovala jsem si její slova v hlavě. Takže to znamená, že ho někdo chtěl otrávit?

,,Nejspíš se někdo chce Brumbála zbavit" promluvila Ginny jakoby četla mé myšlenky.

,,Ale kdo?" vyhrkla jsem ze sebe zděšeně. Někde hluboko uvnitř sebe jsem ale tušila, kdo by mohl mít takový záměr. Měla bych se Ginny svěřit? Možná bych se cítila lépe, kdyby o mých tajemstvích věděl někdo další. Nakonec jsem se ale rozhodla mlčet. Ginny už tak vypadala dost zdrceně, říct jí o tom, co vím by jí určitě nepomohlo.

Následující dny byly zvláštní. Neustále jsem uvnitř sebe jasně pociťovala plíživé nutkání zajít na ošetřovnu za Ronem. Ginny mě sice pravidelně informovala o tom, jak se jeho stav zlepšuje i tak jsem ale věděla, že bych se cítila lépe, kdybych sama viděla jak na tom je. Nechápala jsem, kde se ve mně takové nutkání bralo. Asi za to mohlo několikaleté přátelství, které jsme mezi sebou měli. Nakonec jsem ale odolala. Přeci jenom už jsem se s Ronem nepřátelila a hlavně jsem pochybovala o tom, že by mu má návštěva udělala radost. Navíc u něho byl neustále Harry, který mě, vždy když se objevil v mé blízkosti, propaloval velice divným pohledem. Zřejmě byl ještě stále naštvaný kvůli našemu poslednímu rozhovoru.

Čím víc dnů uplynulo, tím byl pro mě pobyt v Bradavicích nesnesitelnější. Kromě toho s Ronem a Harrym na mě ze všech stran doléhala všudypřítomná nervozita, byla v každičké chodbě, v každičké skulince. Všem už totiž bylo jasné, že se někdo cíleně snaží zbavit našeho ředitele. A každý se zatajeným dechem očekával, kdy dojde k dalšímu pokusu. Čím dál tím víc jsem cítila, že bych měla něco udělat. A nebyla jsem jediná. 

,,Vidím, že ti je o hodně lépe" promluvila jsem po tom, co jsem se jako každé odpoledne v poslední době přemístila za Skrkem.

Barty, který už neležel na křesle jako obvykle, ale stál uprostřed místnosti, sebou polekaně škubl, zřejmě jsem ho vyrušila z přemýšlení. Přistoupila jsem k němu a podala mu jídlo, které jsem měla schované v kapsách. On si ho však ode mě nevzal. Vlastně to vypadalo, jakoby mě vůbec nevnímal.

,,Děje se něco?" zkoumavě jsem ho začala přejíždět pohledem.

Barty si zhluboka povzdychl.

,,Nevím, co mám dělat a štve mě to" přiznal a bezradně se u toho zozmáchl rukama.

,,Bojím se, že to nebude trvat dlouho a smrtijedi proniknou do hradu" v jeho hlase byla cítit beznaděj.

Po chvíli se zadíval na mě.

,,Ví už něco Potter o té Křikově vzpomínce?"

,,Nevím" sklopila jsem svůj pohled k zemi. Jak mám zjistit, co Harry ví, když je na mě naštvaný?

,,Tak to zjisti!" vykřikl Barty.

Polekaně jsem nadskočila. Překvapilo mě, že na mě zvýšil hlas. Hned potom se mezi námi rozhostilo nepříjemné ticho. Usoudila jsem, že asi bude lepší nechat Bartyho samotného a tak jsem mu jídlo mlčky položila na jednu z krabic a přemístila se zpátky do hradu. Sice jsem chápala jeho rozpoložení, vždyť i já byla nervózní z toho, co se asi bude dít dál, to ale přeci neznamená, že na mě musel křičet.

Během minuty jsem se objevila v umývárně. Byla jsem sice trochu vyvedená z míry ale i tak jsem si všimla nepatrného pohybu nedaleko mě a tak jsem tím směrem ihned nasměrovala svůj pohled. Naskytl se mi pohled na Malfoye opírajícího se o jedno z umyvadel. Jeho hruď se zvedala a zase klesala v pravidelných intervalech. Po chvíli mi to došlo. On plakal.

,,Nedokážu to...nejde mi to" vyhrkl ze sebe najednou plačtivě. Se slovy se mu skrz rty prodralo i pár hlasitých vzlyků.

Chvíli jsem si myslela, že mluví na mě, že si mě všiml, on však mluvil sám k sobě. O čem to ale mluvil? Potichu jsem začala couvat do jedné z otevřených kabinek za mnou. Možná že když ho budu chvíli tajně poslouchat, prozradí mi ještě něco víc.

Můj plán však přerušil další příchozí, jehož kroky se jasně odrážely od stěn. Netroufla jsem si vylézt ze svého úkrytu a prozradit tak svojí přítomnost, i tak jsem ale jasně věděla, o koho se jednalo. Poznala jsem to podle hlasu – byl to Harry. Najednou se vše odehrálo až příliš rychle. Oba dva začali střídavě křičet nejrůznější kletby, až najednou místnost protnula jedna, o které jsem nikdy dřív neslyšela.