𝓑𝓪𝓭 𝓯𝓮𝓮𝓵𝓲𝓷𝓰𝓼 | Dramione

-45.

Ačkoli jsem si myslela, že bude příjemné trávit Vánoce doma, incident s Malfoyem všechno změnil. Nedokázala jsem zapomenout na to všechno, co vím, na to co se nejspíš chystá a bylo těžké předstírat před rodiči, že jsem v pořádku, že se nic neděje. Nechtěla jsem jim ale přidělávat další starosti. Už tak jich měli dost. I moji rodiče totiž věděli o tom, že je pán zla zpátky, kdybych jim řekla, že se plánuje něco na Bradavice, jistě by mi nedovolili se tam vrátit. Nebylo by to tak ale lepší? Zůstat prostě doma, s rodiči. Žít normální mudlovský život.

Samozřejmě jsem věděla, že přemýšlím nad nesmysly. Nemohla jsem to všechno vzdát. Nechat v tom Bradavice, ať už se blížilo cokoli. Ani bych to nedokázala. I když by to bylo o tolik lehčí, doma bych nezůstala. Vlastně jsem se cítila, jako bych doma ani nebyla, rozhodně ne svými myšlenkami. Ty se mi totiž neustále motaly kolem toho zpropadeného zmijozela. Nechápala jsem to. Už nějakou chvíli jsem přeci věděla téměř jistě, že je to zrádce a že něco chystá. I přes to mě to dokázalo zlomit. Až potom co mi to, sice neřekl přímo, ale přiznal svým chováním, to pro mě začalo být skutečné. Chtěla jsem na něho být naštvaná, ale místo toho jsem byla smutná. Možná to bylo tím, že jsem se poprvé doopravdy zamilovala. Hlavu jsem měla plnou obrazů nás dvou. Viděla jsem, jak jsme byli na plese. Jak jsem mu v komnatě nejvyšší potřeby hrála na klavír. Jak mě políbil.

Mamka i taťka samozřejmě po nějaké chvíli i přes mé snažení poznali, že nejsem úplně v pořádku, stejně tak to věděl i Barty, u kterého jsem se ještě před odjezdem domů stavila, abych mu odnesla jídlo. Ani jsem na něho nepromluvila. Nemohla jsem. Kdybych se o to totiž pokusila, s největší pravděpodobností bych se rozbrečela. A já nechtěla, aby mě znovu takhle viděl.

Rodiče se chvíli vyptávali, snažili se zjistit co mi je, ale já je neustále uklidňovala báchorkami o tom, že toho mám hodně ve škole a mám starosti kvůli známkám. Věděli, že taková jsem, na vzdělání mi záleželo vždycky a tak tomu uvěřili. Už tomu tak ale nebylo. Přestaly mě zajímat moje známky, přestalo mě zajímat vyučování, dokonce jsem už ani nečetla knihy.

Ničilo mě předstírat radost při rozbalování dárků. Nechtěla jsem své rodiče klamat. Nikdy dřív jsem jim nelhala. Jinak to ale nešlo. Začínala jsem si myslet, že prožiju celé svátky v předstírání, ve skrytém smutku, že moje dny nic nerozjasní. Pak mi ale jednoho rána k oknu mého pokoje přiletěla sova. To mě ani tolik nepřekvapilo. Vlastně jsem čekala, až se vrátí od Bartyho. Poslala jsem mu totiž po ní nějaké cukroví, aby nehladověl. Když jsem ji však pustila dovnitř, všimla jsem si malé ruličky pergamenu připevněného na její nožičce.

Milá Hermiono,

Jen ti dávám vědět, že jsem v pořádku.

Děkuji za cukroví a doufám, že si užíváš svátky.

Brzy nashledanou.

B.

Nečekala jsem, že by mi něco dokázalo zvednout náladu, ale i tak se po přečtení toho krátkého vzkazu na mé tváři na krátký moment objevil nepatrný úsměv. Nevěděla jsem sice přesně proč. Asi jsem prostě jen měla radost z toho, že na mě někdo čeká. Nebyla jsem na všechno sama.

Uplynulo pár dní a já odjela zpátky do Bradavic. Usmyslela jsem si, že se znovu pokusím vrátit se ke svému starému já. I když nade mnou vysela hrozba útoku smrtijedů, chtěla jsem se alespoň trochu cítit jako dřív. Zajímalo mě, jak se ke mně bude Malfoy potom co se stalo chovat. A choval se přesně, tak jak jsem očekávala. Vůbec si mě nevšímal. Vlastně mě ignoroval stejně jako před tím jeho vyznáním. Opět jsem pro něho byla neviditelná. Nejspíš to tak ale bylo dobře. Přemýšlela jsem nad tím, zda to někomu řekl. Vědí smrtijedi, že vím o jejich útoku? Možná nebylo chytré mu o svém podezření říkat. Nejsem teď v ještě větším nebezpečí? Ještě štěstí, že jsem byla v Bradavicích. A byl tu i Brumbál, takže nás nemohlo nic ohrozit. Alespoň to jsem si tedy myslela. Nebo jsem se tím jen podvědomě uklidňovala?

Pár dní se nedělo nic neobvyklého. Chodila jsem na vyučování, pracovala na všech svých chybějících úkolech. Párkrát jsem zašla za Skrkem, který na tom byl naštěstí čím dál tím lépe. Chvíli to opravdu vypadalo skoro jako dřív. Jak to tak ale bývá, nic netrvalo věčně. Byla jsem tak zabraná do školy a do starání se o Skrka, že mi to skoro uniklo. To že je něco špatně mi došlo, až když jsem si jednou večer v ložnici všimla ustaraného pohledu mé zrzavé kamarádky. Stalo se jí něco? Od Vánoc jsme spolu nemluvily, já vlastně nemluvila s nikým. Je možné, že jí mé chování trápilo?

,,Ginny?" promluvila jsem na ní tázavě.

Ani se na mě nepodívala. Vypadala, jakoby byla duchem úplně někde jinde.

,,Stalo se něco?" zkusila jsem to znovu.

,,Ty to nevíš?" konečně na mě namířila svůj pohled. Vypadala zničeně.

,,Co nevím?" nechápala jsem.

,,Ron leží na ošetřovně"