𝓑𝓪𝓭 𝓯𝓮𝓮𝓵𝓲𝓷𝓰𝓼 | Dramione

-42.

,,Proč se o mě staráš?" hlesl Skrk po chvíli ticha, které mezi námi zavládlo. Do tváře se mu začínala nepatrně vracet barva.

Trochu mě jeho otázka překvapila, protože jsem si ihned uvědomila, že na ní neznám jednoznačnou odpověď. Nejspíš už prostě věřím, že je na správné straně a že je také jediný můj spojenec.

,,Já...nechci na to být sama" vysoukala jsem ze sebe.

,,Je tu někde postel, nebo něco pohodlnějšího než zem?" rychle jsem raději naší konverzaci převedla někam jinam. V místnosti, ve které jsme se zrovna nacházeli, nebyl skoro žádný nábytek, jen spousty zalepených krabic a pohozeného harampádí, jakoby se obyvatelé tohoto bytu chystali někam stěhovat. Podle všudypřítomného prachu bylo ale poznat, že tu hodně dlouho nikdo nebyl. Ani jsem vlastně nechtěla raději vědět, komu ten byt patřil.

,,V tamté místnosti je pohovka" ukázal Barty na pootevřené dveře.

Došla jsem dveře otevřít dokořán, aby se jimi dalo projít, pohled mi ihned sklouznul k malému gauči s potrhaným potahem, nevypadal sice nic moc, ale rozhodně lepší než ležet na podlaze. Bylo mi jasné, že Barty sám na pohovku nedojde, takže jsem k němu přišla a natáhla k němu svojí dlaň.

,,Tak pojď, pomůžu ti" pobídla jsem ho. Bez odmlouvání se chytil mé dlaně a se značným úsilím se vyhoupl na nohy, ihned se na mě celou svojí vahou zavěsil, nejspíš se mu udělalo špatně. S veškerým svým úsilím jsem se s ním dobelhala až k staře vypadající pohovce, když jsem ho na ní co možná nejopatrněji položila, zvedl se z ní šedivý opar prachu, který mě zašimral v nose.

,,Teď by si měl odpočívat, vrátím se zítra i s nějakým tím lékem" starostlivě jsem na něho hleděla. Doufala jsem, že jsem ho dokázala dostat z nejhoršího a že ho zítra nenajdu mrtvého.

,,Jak zní to kouzlo, díky, kterému se přemisťuješ?" zeptala jsem se ho rychle, když se mu začínali klížit oči.

,,Intinerantur, stačí ho vyslovit a jako u klasického přemisťování myslet na místo, kam se chceš přemístit" vysvětlil mi. Pak jeho víčka klesla. Musel být velice vyčerpaný, protože hned na to hlasitě oddechoval pohlcen spánkem.

Poodstoupila jsem potichu od něho, naposledy si ho celého prohlédla a pak vyslovila kouzlo, které mi právě prozradil. Ve chvilce jsem stála v bradavické umývárně. Jedním mávnutím své hůlky jsem z podlahy vyčistila krev, asi by nebylo nejlepší, kdyby někdo našel zakrvácené umývárny. Když jsem si svojí hůlku ukládala zpět do hábitu z hrůzou jsem zjistila, že jídlo, které jsem Bartymu chtěla dát, jsem měla stále v kapsách, což znamenalo, že nebude mít co jíst. Budu si muset zítra pospíšit.

Druhý den jsem se hned ráno vydala na ošetřovnu, madam Pomfreyová byla zaneprázdněná staráním se o nějakého pro mě neznámého studenta tudíž nebylo těžké kolem ní nepozorovaně proklouznout do malé místnůstky, kde se uskladňovaly léčivé lektvary. Pohledem jsem těkala od jedné lahvičky ke druhé a snažila se rychle najít něco, co by Bartymu pomohlo.

,,Rujovníkový lektvar" přečetla jsem potichu nápis na jedné z baňatých lahviček, ten by snad mohl stačit. Rychle jsem popadla malou skleněnou nádobku a spěšným krokem vyšla z místnosti a také z celé ošetřovny.

Lektvar jsem pečlivě uschovala ve své ložnici, tak aby ho nikdo nenašel a vydala se na vyučování, nejraději bych se sice vydala ihned za Skrkem, ale jak bych pak profesorce Mcgonagallové vysvětlovala svojí nepřítomnost na její hodině? Naštěstí ten den vyučování utíkalo rychlostí blesku, ani jsem se nenadála a už byl jeho konec. Vyšla jsem z učebny s jasným cílem - vzít léčivý lektvar a přemístit se za Skrkem v tom jsem ale na chodbě zahlédla Harryho a na mysl mi vyplynula vzpomínka na to, že jsem mu chtěla povědět o Malfoyovi, Harry byl sám, tudíž to byla perfektní příležitost.

,,Harry! Počkej! Něco ti potřebuju říct" křikla jsem na něho a rozeběhla se za ním.

Překvapeně se na mě otočil. Když jsem doběhla až k němu, nervózně jsem se kolem sebe rozhlédla, byla jsem připravena mu o Malfoyovi říct, nevěděla jsem ale, zda byl dobrý nápad mluvit o takových věcech uprostřed bradavické chodby. Harrymu moje nervózní počínání zřejmě neuniklo.

,,Zrovna jdu do Prasinek můžeš jít se mnou" nabídl mi.

,,Jdeš sám?" podivila jsem se ,,kde máš Rona?"

Na to Harry jen mykl rameny.

,,Asi je někde s Levandulí"

,,Levandulí?" ani jsem si nevšimla, že mezi těma dvěma něco je.

,,Jo, nedávno spolu začali chodit" prozradil mi.

Bylo zvláštní zjišťovat takové věci o svém bývalém nejlepším příteli takhle prostřednictvím někoho druhého. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak dlouho jsem vlastně Rona neviděla, ani na společném vyučování jsem si ho dlouhou dobu nevšimla, vím jistě, že na něm byl, ale asi jsem byla moc zabraná do svých problémů, tak moc, že jsem si ani nevšimla, že má dívku.

,,Jdeme teda?" zeptal se mě znovu Harry, čímž mě vytrhl z mého zamyšlení.

Zakývala jsem souhlasně hlavou a tak jsme se spolu vydali ven z hradu a pak po zasněžené cestičce vedoucí k nedaleké vesničce.

,,Tak co jsi mi to chtěla říct?" nevydržel to už Harry a upřel na mě svůj zvědavý pohled. Nikde kolem nás nebylo vidět ani živáčka, takže jsem mohla v klidu mluvit.

,,No...víš...mám jisté podezření související s Malfoyem, myslím si, že se snaží nějak dostat smrtijedy do Bradavic"

,,Cože?" vyvalil na mě překvapeně oči.

,,Slyšela jsem ho o tom mluvit" zalhala jsem. Neměla jsem samozřejmě v plánu mu říct úplně všechno, stačilo to nejnutnější a tím byl Malfoy.

,,Proto jste se pohádali na tom Křikově večírku?" reagoval na má slova Harry otázkou, pohotově jsem zakývala souhlasně hlavou, zřejmě mé lži uvěřil.

,,Co ale budeme dělat, Brumbál mi určitě neuvěří bez důkazů" svraštil ustaraně své čelo.

V té chvíli se k nám dostal hlasitý dívčí křik. Vyměnili jsme si udivené pohledy a rychle se vydali k místu, odkud křik vycházel. Spatřila jsem bradavickou studentku Leannu jak s oním hlasitým křikem upírá svůj pohled na svojí kamarádku Katie, která se...Dech se mi zadrhl někde hluboko v krku zděšením...ona se vznášela ve vzduchu. Vypadala jako by se snad chystala vzlétnout. Něco na ní mi ale nahánělo husí kůži. Zaměřila jsem se na její obličej. Měla vytřeštěné oči a pusu rozevřenou dokořán. Najednou její bezvládné tělo padlo k zemi.

,,Pomozte jí prosím," podívala se na nás Leanna bezradně.

,,Co se stalo?" vykřikli jsme s Harrym na stejně.

,,Já...já nevím...otevřela tenhle balíček a..." ukázala na balíček v promáčeném hnědém papíru, který ležel na zemi. Něco zeleného se v něm třpytilo.

,,Nesahejte na to!" ozval se za námi Hagridův hlas, který začal ihned řešit vzniklou situaci.

,,Musím ji vzít urychleně na ošetřovnu" oznámil se starostí v hlase.

,,Vemte ten balíček, ale opatrně!" otočil svůj pohled na nás.

Harry ihned přiběhl k balíčku a opatrně ho zvedl ze země. Hagrid si zatím vzal Katie, která ležela také na zemi do náručí a já se snažila uklidnit otřesenou Leannu.

,,Tu věc v balíčku už jsem někde viděl" zašeptal ke mně Harry, když jsme se společně s Hagridem, který měl v náručí bezvládné tělo Katie a Leannou vydali zpátky k hradu.

,,Kdysi dávno ve vitríně u Borgina a Burkese. Byl to náhrdelník a byl u něho štítek s nápisem „zakletý". V tom obchodě byl i Malfoy a důkladně si ho prohlížel"