𝓑𝓪𝓭 𝓯𝓮𝓮𝓵𝓲𝓷𝓰𝓼 | Dramione

-40.

,,Neřekne, bojí se, stejně jako jeho otec" vyšlo ze mě, aniž bych si stačila uvědomit, co vlastně říkám. Hned jakmile jsem tyto slova dořekla, vystřelili jeho ruce, podobně jako ta moje před chvílí a těsně se mi sevřeli kolem krku.

,,Nechte se!" ozval se za námi v tu samou chvíli hlas našeho školníka Filche. Malfoy své ruce okamžitě sundal z mého krku. Najednou jsem si uvědomila, že se na nás ubírají překvapené pohledy všech v místnosti. Filch se mezi nás dva raději pohotově vecpal asi, abychom byli dál od sebe a střídavě každého z nás probodával pohledem.

,,No vážení, myslím, že tady bychom měli večírek ukončit" pronesl profesor Křiklan, který nás dva samozřejmě také sledoval.

Cítila jsem se neskutečně trapně. Jak to že jsem se u merlina nechala takhle unést svými emocemi?

,,Vy pojďte se mnou slečno Grangerová, promluvíme si" vytrhl mě z nadávání si sama sobě Křiklanův hlas. Překvapeně jsem na něho pohlédla. On se mnou chce o něčem mluvit? O čem? Jeho tvář byla bez výrazu. Když zaregistroval můj pohled, kývl nepatrně hlavou k východu z místnosti a pak se tím směrem rozešel. Na nic jsem nečekala a vydala se za ním.

Došli jsme až do Křiklanova kabinetu. Nervózně jsem se zastavila veprostřed místnosti a čekala, co mi poví. On ale mlčel a jen na mě upíral svůj napjatý pohled. Bylo mi to nepříjemné. Cítila jsem se provinile za to, co se stalo na večírku a tenhle jeho pohled můj provinilý pocit ještě více prohluboval. Musela jsem promluvit. Nesnesla bych to nepříjemné ticho už ani chvilku. Proto jsem ze svých úst vypustila to první, co mě napadlo.

,,Proč jste pozval Malfoye na svůj večírek jeho táta je smrtijed?"

Křiklanův pohled trochu povolil.

,,Překvapuje mě, že se na tohle ptáte, myslel jsem, že s panem Malfoyem máte dobrý vztah" promluvil konečně.

,,Měla jsem"

,,Jistě" kývl chápavě hlavou.

,,Malfoyův otec byl v době svého studia tady v Bradavicích člen mého klubu, stejně jako vy" prozradil mi.

Jeho slova mě trochu překvapila, ale hlavu jsem měla plnou úplně jiných myšlenek.

,,Proč jste se schovával v tom domě?" rozhodla jsem se, že je správná chvíle se chopit šance a dostat z něho informaci, kterou potřebuju. On na mojí otázku ale nereagoval.

,,Vím, že vás hledají smrtijedi...proč?" snažila jsem se dál.

,,To vám nemůžu říct ani, kdybych chtěl" odvětil sklesle.

Já jsem se ale nehodlala vzdát. Alespoň něco tento večer musí dopadnout úspěšně.

,,Já to ale potřebuju vědět, co víte o Voldemortovi?"

,,Lituju, ale zničilo by mě to" hlesl.

Zamračila jsem se na něho.

,,Zase se bojíte?"

,,Jsem unavený, budu vás muset poprosit, abyste odešla" snažil se ukončit náš rozhovor.

,,Ale.." naléhavě jsem na něho pohlédla, ale on mě umlčel.

,,Běžte" pronesl rázně a probodl mě přísným pohledem. Konečně jsem pochopila, že z něho opravdu nic nedostanu. Zklamaně jsem si povzdychla a opustila jeho kabinet, tak jak chtěl.

Mé kroky jsem namířila ke své ložnici. Jediné co jsem ten večer potřebovala, bylo se schoulit do své postele a na chvíli se odizolovat od okolního světa. To mi ale nebylo dovoleno. Můj plán mi překazil Skrk, který z ničeho nic vystrčil hlavu z jednoho z kumbálů na stará košťata a když jsem kolem něho procházela, zatáhl mě dovnitř.

,,Ševelisimo" vyslovil kouzlo, které mělo zabránit tomu, aby si nás někdo jiný všiml. Pak na mě upřel nedočkavý pohled.

,,Zjistila jsi to?"

,,Ne" hlesla jsem zklamaná sama sebou.

,,Sakra! Jak můžeš být tak neschopná?" vyštěkl.

V tu chvíli jako by snad na mě dolehlo všechno co se na Křiklanově večírku a tak vůbec stalo. V hlavě se mi míhaly obrazy Malfoye objímajícího Pansy a pak líbajícího mě a vše to doprovázelo výsměšné výkřiky té hnusné mudlovské nadávky. Cítila jsem, jak mě v očích začínaly pálit slzy. Rozhodně jsem nechtěla brečet před Skrkem, ale nemohla jsem to zastavit.

,,Ale no tak nebreč" v jeho tváři se objevilo zděšení, když si všiml slzy stékající po mé tváři.

,,To mi jenom tak vylítlo, nejsi neschopná" snažil se o přívětivý úsměv. Zvedla jsem k němu své uslzené oči. Jeho úsměv se rozšířil. Bylo tak uklidňující, když se na mě někdo konečně po dlouhé době usmál tak, že to nebyl jen nějaký nepěkný úšklebek, ale opravdový hřejivý úsměv, který dokázal ze sebe k mému překvapení vyloudit i Bárty Skrk. Netušila jsem, co se chystám udělat. Mojí mysl asi zatemněl ten chlácholivý pocit způsobený jeho úsměvem a já se ovlivněná tím pocitem přiblížila k jeho obličeji a vděčně ho políbila.

Nebyl to dlouhý polibek, téměř okamžitě jsem do něho své rty odlepila.

,,Zapomeň na to prosím" zděšeně jsem vyjekla, když se do mého mozku dostala informace s tím, co jsem to právě udělala.

Bárty na chvíli vypadal stejně šokovaně jako já, pak se po jeho tváři ale rozlil uličnický úsměv.

,,To půjde těžko"