Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

1

"We have to remember these days. There is no guarantee they will last forever. Enjoy them as long they last."
-Sebastian Vettel

[- - - - - - - - - -]

Jakmile jsem v den svých narozenin nastoupila do auta, neuměla jsem zadržet nadšený. Po celém těle jsem cítila třas a úsměv se mi držel na tváři od chvíle, kdy jsem otevřela obálku se smajlíkem nalepeným na ní. A naškrábaným písmem mého otce, kde stálo: Všechno nejlepší ke tvým 20 narozeninám, Rio

Tušila jsem, co to bylo? Měla jsem tušení co, ale popravdě jsem nevěděla. Myslela jsem, že jen peníze, co mi k narozeninám poslala matka. Tak jako pokaždé už od mých osmi, kdy odešla. Nesnažila se mě nějak poznat, nebo se sblížit, a tak mi jako omluvu posílala peníze, jak k Vánocům, tak narozeninám. Neuvědomovala si však, že to nestačilo. Pokaždé jsem doufala, že mě přijde navštívit, bezúspěšně.

Ale místo peněz tam bylo něco jiného. Ale já věděla, že to byly peníze, co v obálce bylo předtím, než z toho koupil něco, u čeho věděl, že mi vykouzlí úsměv.

,,Taky jsem k tomu přidal svůj díl, jen aby sis nemyslela, že ti to nekoupila jen ona," dodal ještě předtím, než byla obálka otevřena. Nadzvedla jsem obočí a podívala se mu nadšeně do očí. ,,Otevři to," naléhal s neskrytým usmáním. Tušil, že se mi to bude líbit. A tak jsem ho poslechla a obálku otevřela. Z mých úst vyšlo nadšeně vykřiknutí a má první reakce bylo obejmutí, které mi láskyplně opětoval.

Ale teď v tom autě, neuměla jsem se dočkat až si vyzkouším řídit motokáru. Věděla jsem, že to bude velice podobné autu, ale... Bude to něco jiného. Něco lepšího, co mi způsobí adrenalin v krvi a rozproudí ho do celého mého těla. Toužila jsem to zkusit už od malička, pořád dokola jsem se mu to snažila podstrčit, ale s naší finanční situací, jsme si to dovolit neuměli. Nejdřív jsem to nechápala, ale v pozdějším věku jsem na to raději zapomněla, protože jsem si uvědomila, jak drahé to je. I když se mi z toho bolestivě svíral hrudník.

,,Tak co, zlato? Těšíš se až ti to natřu?" Měl v očích jiskřičky, které v sobě dlouho neměl. 

,,Leda tak ve snu. Už teď vím, že budu lepší a rychlejší, než ty." Ráda jsem si utahovala z něj stejně jako on ze mě.

,,Až mě uvidíš za cílovou čarou, jak tam na tebe čekám, tak uvidíš," říkal se škodolibým tónem hlasu. Kdyby neřídil a já se nebála o svoji bezpečnost, tak bych ho klidně štípla do ruky, ale já se měla až moc ráda.

Nad jeho odpovědí jsem se jen zasmála, jelikož jsem tomu nevěřila. I v autě jsem si věřila víc než on a to, že právě řídil, byl důsledek mého velkého nadšení. Protože mi doma opakoval a snažil se mi mírně naznačit, že nechce zemřít jen pro to, abychom na motokárovém okruhu byli dřív. Prý bude lepší abychom jeli pomalu a až na místě to pořádně rozjeli.

,,To spíš uvidíš ty mě, než já tebe. Koukej jak řídíš!" Ukázala jsem na něj, protože ve svých čtyřiceti pěti letech, jezdil jako někdo, kdo právě vyšel z autoškoly. Opatrně a pomalu. Nevyčítala jsem mu to, za svůj život neměl ani jednu autonehodu, což byla výborná statistika.

,,Vždyť řídím, jak se má! Podle směrnic a zákonů," ohradil se a já se nevyhnula úsměvu. ,,Nevidím na co tady narážíš. Jezdím dobře."

,,Jako nějaká stará bába," zakašlala jsem a dělala, že mi právě zaskočila slina.

,,Co prosím?" Pobavení v hlase nešlo přeslechnout, ,,Já? A co ti před námi? Jen počkej, za chvíli to auto předjedu a ty uvidíš, že nejezdím špatně." Měl pravdu, opravdu jsme jí za pár minut předjeli. A já na něm viděla, jak spokojený se svým výkonem byl. Jak se na mě díval, jako bych toho nebyla svědkem.