Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

31

,,He and I
have a same secret.
Each other."

[- - - - - - - - - -]

Na malou chvíli jsem neměla ponětí o tom, kde jsem, a co se právě dělo. Zamlžilo se mi před očima, ačkoliv jsem byla naprosto v pořádku. Můj tlak nekolísal, ani jsem před sebou neměla mdloby. Připadala jsem si slabě, jako nikdy předtím. V mém krku se objevil knedlík, když jsem zírala na zmačkanou obálku, kterou přede mě nastavil táta. Na jedinou věc, kterou mi má matka doopravdy dala.

Mírně jsem zakývala hlavou, abych se probrala z transu.

,,Od-od matky?" zakoktala jsem slabým hlasem a vzhlédla, tak abych se podívala do jeho azurových očí. Možná jsem to jen zaslechla špatně a bylo to od nějakého vzdáleného příbuzného, kterého jsem nikdy v životě nepotkala. Ale v jeho očích bylo jen potvrzení o tom, co jsem si myslela.

Neměla jsem nejmenší tušení, jak na to reagovat. Za dvacet let, co jsem byla na světě se o mě nezajímala, přinejmenším ne natolik, jak bych si přála. A přání k narozeninám a k Vánocům to rozhodně nezachraňovaly.

Tentokrát to ale bylo jiné. Napsaný dopis byl něčím jiný, speciální, zvláštní. Nebylo to jen nějaké prosté a rychlé zavolání na telefon, abych si aspoň vzpomněla na to, jak zněl její hlas. Měla jemný hlas se severním tvrdším přízvukem, který by mě hned ukonejšil? Nebo byl její přízvuk stejně jako můj z jižní části Francie?

Nebyla to ani lenivá textová zpráva, kterou by mi jen napsala Všechno nejlepší. I když jsem vlastně od ní očekávala pouze to i v dopise přede mnou. Byl to jí psaný dopis, který v sobě měl větší sílu, než cokoliv jiného.

Bude její písmo úhledné a krásné? Napsala to psacím, nebo tiskacím písmem? To bylo jen několik otázek, které se mi vybavily v mysli. Co v něm vlastně napsala?

Dopis byl něčím intimní, jak její, tak od kohokoliv jiného. Měl v sobě nádech tajemna a soukromí, které sociální sítě, ani textové zprávy neuměly zajistit. Ten od mojí matky mě něčím znervózňoval. Neuměla jsem pochopit, proč zrovna v tu danou chvíli. Měla tisíce možností, kdy ho poslat, kdy se se mnou potkat. Proč právě teď?

,,Ano, je od ní. Přišel už včera, ale ve zprávě tvrdila, abych ti to dal až dnes." Můj promlouvající otec byl jako budík, který mě vzbudil z opětovného zamyšlení. Jemně ho položil do mé ruky, kterou jemně stiskl. Věděl totiž, jak mě to znervózňovalo.

,,Já..." vydechla jsem plná nejistoty. ,,Nevím tati, jestli... Jestli si ho chci přečíst."

V jeho pohledu byl smutek, ale i jemnost, která mu okolo očí dělala malé vrásky, cítila jsem to i z jeho hlasu. ,,Měla by sis ho přečíst, věř mi. Neřekla mi, co v něm je, ale trvala na tom, aby sis ho přečetla."

Přejel mi palcem po hřbetu ruky, ve které jsem držela dopis. Jedinou odpověď, kterou dostal, bylo zakývání hlavou na znamení souhlasu. Držela jsem ve své hrudi takové napětí, až jsem cítila, že mi prasknou žebra. Rychle jsem přejela pohledem po všech hostech, kteří byli z průběhu událostí šokovaní.

Gabriel stále stál naproti Scarlet, pořád plný hněvu, Charles sledoval celou situaci z povzdálí, a když se naše pohledy střetly, cítila jsem z jeho strany jisté pochopení. A přestože naše životní situace byly rozdílné, chápal jaké to je být bez jednoho rodiče víc, než kdokoliv jiný.

Proto, když se na jeho tváři objevil mírný povzbudivý úsměv, věděla jsem, že si ten dopis chci přečíst. Měl totiž v sobě něco, co mě povzbudilo k tomu, abych ho hned nešla zapálit a hodit zbylý popel popelnice. Stejně jako pokaždé, tady byl pro mě, i když byl ode mě vzdálený několik metrů.