Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

5

,,You got 2 choices:
1. Do it now
2. Regret it later"

[- - - - - - - - - -]

První, co jsem udělala, jakmile odešel, poslala jsem rozhovor Nicholasovi a doufala v to, že se na mě nijak nenaštve. Protože jsem nevedla rozhovor podle jeho otázek, ale tušila jsem, že jsem byla blízko. Jelikož jsem si zpětně otázky četla a nebyla jsem tak mimo, jak jsem si myslela. V plno bodech jsem se s těmi jeho dokonce sjednotila, takže jsem z toho nakonec neměla až tak špatný pocit. Vlastně byl příliš dobrý, což nikdy nevěstilo nic dobrého.

Se smíšenými pocity jsem soubor odeslala a prudce si oddechla. Z místa, kde jsem stála jsem se opět přemístila do křesla, kde jsem odložila mobil na stůl a válela se tam dobrých několik minut. V hlavě mi to šrotovalo. Pořád jsem se ale neodvážila podívat na svůj instagram, i když jsem měla nutkání ho hned otevřít a ověřit si, že to byl doopravdy on.

Před očima jsem měla jeho úsměv. Dolíčky, které se vytvořily pokaždé, když se usmál, nebo smál.

Pokaždé když jsem ho viděla na obrazovce televize, myslela jsem si o něm, že to není špatný člověk, ale nikdy jsem ho nevnímala nijak výrazně pozitivně. Vlastně já ani můj otec jsme ho nikterak nevnímali. Až do teď.

Ještě bych tam proseděla pár minut, kdybych si neuvědomila, že mám od té chvíle volno. A to absolutní. Bez školy, praxe i brigády.

Zaúpěla jsem, když jsem vstala a šinula se ven z místnosti a celé budovy novin. Pozdravila jsem a popřála vše dobré recepční, která ke mně první den nebyla zrovna nejmilejší a kupodivu se na mě usmála a popřála mi pěkný den. Což mi ho zlepšilo. 

Jakmile jsem byla za hodinu doma, svezla jsem se na gauč a bezmyšlenkovitě sáhla pro mobil, kde jsem viděla upozornění, které na mě číhalo dobrou hodinu a půl.

@charlesleclerc Vás začal/a sledovat

Pořád jsem tomu neuměla uvěřit. Hleděla jsem na ty písmenka a snažila si namluvit, že to je jen sen. Že žiju v jiné realitě a pokud se probudím, budu opět tam, odkud jsem přišla. Prohrábla jsem si vlasy, když jsem se přiměla nebýt zbabělec a podívat doopravdy se podívat na jeho profil. Přece to neuvidí, chlácholila jsem se a snažila se ztišit tlukot mého srdce.

Netušila jsem z čeho jsem byla natolik nervózní, abych cítila tep ve svých žilách tolik až to bylo nepříjemné. Ale nakonec, když jsem otevřela jeho profil a začala ho sledovat taky a doufala, že se mezi těmi devadesáti pěti tisíci lidmi ztratím.

Vzápětí jsem odložila mobil, pustila televizi a tím započaly dny nudy, uklízení a snažení se dočíst již zaprášené knihy v mé knihovničce.

Procházela jsem se po Frejuzu, byla navštívit Francis s Julianem v krámku. A při zeptání jestli nechtějí pomoct, jen zakývali hlavou a s úsměvem mě vyprovodili s nákupem ze dveří.

Gabriela jsem za tu dobu ani jednou neviděla, i když jsem chodila na své oblíbené místo častěji a procházela jsem se více, než bylo zdrávo. Každým dalším dnem se v ulicích města objevovalo více a více turistů, moře se oteplovalo a s tím se i změnila nálada ve městě. Hleděla na svůj mobil pořád dokola, jako bych tam mohla objevit něco čím bych se mohla zabavit. Čekala jsem totiž zprávu od jednoho ze staršího páru. Jelikož toho na ně muselo být hodně. Jednou jsem to už nevydržela a zavolala Julianovi na telefon, na mou nabídku se jen zasmál a mile mě odmítl. Po típnutí rozhovoru jsem zaťala zuby a měla chuť něco zničit.

Neměla jsem na ně být naštvaná, doopravdy neměla. Nemysleli to se mnou sice špatně, ale neuměli naopak pochopit to, že by mi tím pomohli, což mě velice rozčilovalo. Měli za to, že jsem pracovala až moc. Vždyť jsem ale nic nedělala!