Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

13

,,One kiss will not ruin our friendship"

[- - - - - - - - - -]

Svět se zastavil. Jeho rty se ocitly na těch mých a má hlava tomu neuměla uvěřit. Jeho prsty na mé tváři si mě přitáhly ještě blíže k sobě a tím polibek o něco prodloužil. Úplně jsem zamrzla a netušila, co dělat. Dech se mi sice zastavil, ale mé srdce nikoliv. To, co udělal mi vyprázdnilo celou mou mysl. Soustředila jsem se jen na jeho jemné rty na těch mých. Na ten pocit blaženosti, který se mi rozlil po těle a ukojil veškeré mé trápení a nejhorší myšlenky. Najednou tam nebylo nic jiného než on. Byl to polibek plný trpělivosti a něhy, i když svými rty nepohnul a byl strnule jen na jednom místě. Měla jsem chuť pohnout rty, ale byla jsem z toho natolik překvapená, že jsem čekala až něco udělá on.

Chutnal štiplavě po alkoholu a mátě. Ne, úplně po mentolu, ale hlavně po mátě.

Byl to, ale on, kdo se odtáhl jako první. A já se hned poté mohla konečně nadechnout do svých plic. Hleděla jsem do jeho tváře a nemohla se od ní odtrhnout. Stejně tak jako on. Pořád byla jeho tvář natolik blízko, že se stačilo jen trochu natáhnout, abych opět mohla okusit jeho rty. Bylo by to tak snadné, vzít a věnovat mu polibek, po kterém jsem toužila jako po ničem jiném.

Udiveně jsem mu hleděla do jeho zelených očí a těkala mezi němi a jeho rty.

Má hlava byl zaplněna jen jeho jménem, šeptala pořád jen: Charles, Charles, Charles. Byla zaplněna tím okamžikem, kdy se naše rty setkaly. Tím výbuchem emocí, který to všechno protkal a znásobil. A já si řekla, že kdyby se to stalo opětovně, nikterak bych se nezlobila, že bych to naopak uvítala.

Pohladil mě bříškem palce po lícní kosti, poté jím přejel po mých rtech, které ještě pořád cítily jeho dotek.

,,Už je to lepší?" zeptal se hlasem, který by mě, kdybych neseděla na zemi, poslal do kolen. To, jak byl jeho hlas zlomený a jemný zároveň bylo něco, co bylo návykové. Chtěla jsem to slyšet znovu. 

Na jeho dotaz jsem přikývla a pořád od něj neuměla odtrhnout zrak.

Charles se usmál a na jeho tváři se objevily mnou známé dolíčky. Jeho ruce byly v mžiku pryč a jeho tvář se od té mé vzdálila. Kdybych se najednou necítila jako přejetá bagrem, možná bych sebrala odvahu a políbila ho znovu. Místo toho jsem se opřela o zeď a užívala si klid, jenž mě zaplavil. Zavřela jsem oči a nechala se naprosto unést tím, co ve mně způsobil.

Byl u mě, i když ne v takové blízkosti, ve kterou jsem doufala.

Na ničem jiném nezáleželo.

,,Rio?" zašeptal a já unaveně otevřela oči. Netuším, co mě přepadlo, ale unavilo mě to jako kdybych celý den pracovala v dole.

,,Hm?" Neměla jsem dostatečnou energii na to, abych mu mohla odpovědět. Ani na úsměv jsem se nezmohla.

,,Co se stalo?" zeptal se. Má odpověď byla stručná a tichá: ,,Nic." Nemusel vědět, že to bylo právě kvůli němu. Už stačilo, že jsem neuměla zapomenout na jeho rty na těch mých. Nemusel vědět i to, že záchvat, který jsem dostala, zapříčinil.

Nevěřícně na mě pohlédl a stiskl rty do úzké čáry.

,,Panický záchvat se mi nezdá jako nic."

,,Měl by," zašeptala jsem slabým hlasem. Mohla jsem prostě vzít a usnout u té zdi jako nic, ta představa se mi i dokonce zamlouvala.

,,Ani nevíš, jak jsi mě vystrašila..." Viděla jsem mu to na očích, nemusel mi to ani říkat. Jeho pohled mě bude strašit ve snech.