Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

24

,,he is my angel"

[- - - - - - - - - -]

Cítit jeho dotyk na mých lopatkách, jeho prsty, které se mi zabořily do látky mého trička, bylo neuvěřitelně uklidňující. Nechala jsem se vést svými emocemi a tím, co mě popadlo za pocit, když jsem místo toho muže spatřila Charlese. Kdybych měla dostatek sil, možná bych se rozbrečela zase Já, ale byla jen ráda, že tam byl.

Fungoval pro mě jako takový vysavač stresu, obav a strachu. S ním jsem se cítila v bezpečí za každé situace a tato nebyla výjimkou. I kdybych jen poslouchala jeho hlas, věděla bych, že jsem v pořádku.

Vydechla jsem, když jsem se k němu více přivanula. Palcem jsem mírně projela po chladivé látce jeho jezdeckého obleku a při tom zjistila, že měl jinou strukturu, než jsem čekala. Úleva, která se mi rozlila tělem, byla neskutečná. Vítala jsem ji však plnými doušky.

Nezáleželo mi na tom, že náš poslední rozhovor skončil tak špatně, ani na tom, co všechno se stalo. Jediná věc byla tou nejdůležitější; byl tam pro mě a nevypadalo to tak, že by chtěl v blízké době odejít.

Dýchala jsem zhluboka, nejen kvůli stresu, který ve mně byl, ale i kvůli Charlesově vůni, která mi tolik chyběla. Pojmenovala bych ji Riina droga, protože bych šla kdekoliv, kdybych jeho parfém ucítila. Jemná vanilka s trochou kolínské, jeho jedinečná a naprosto neodolatelná vůně.

Pane bože. Jak někdo po takovém parném dni může vonět tak božsky? Protože na sobě jsem cítila, že to nebylo tak skvělé jako u muže a vítěze bahrajnské pole position, který mě objímal.

Bylo to setkání, na které jsem se nemohla připravit. Když už, tak jsem si myslela, že bychom se setkali v paddocku a při jiné situaci. Mělo to být mezi námi napjaté jako struny, měli jsme si vyměňovat zamračené pohledy, ne se objímat.

,,Je to už lepší?" zeptal se, zůstával ale na místě. Nepohnul jediným svalem. Jeho andělský hlas byla jedna z věcí, která mi neskutečně chyběla.

,,Asi se mi to takhle líbí," zamumlala jsem a doufala, že mě nezaslechl. Ale on musel, protože se jeho hruď zachvěla v mírném náznaku smíchu.

,,Včera bys o mě nezavadila ani pohledem," podotkl s ironií v hlase. Měl v tom sice pravdu, ale já si neskutečně užívala každičký dotek jeho prstů na mých zádech, jeho bijícího srdce, které bilo tomu mému nazpátek.

,,Ale už jsem v pohodě," zašeptala jsem a byla překvapená z toho, že se můj hlas netřásl. Pustila jsem své sevření a pomalu se od jeho teplého těla odtáhla.

Bylo už šero, přesto jsem mu viděla perfektně do obličeje. V očích měl plné obav, ale i něhy.

,,Kde vůbec je-?" zeptala jsem se už slabším hlasem a zatěkala očima za jeho záda. Když mi opatrně položil dlaň na odhalené koleno, málem jsem zalapala po dechu. Ale jen málem.

,,Dostal to, co si zasloužil, ale to bude jen začátek. Postarám se o to, aby se ten člověk nikdy nedostal na žádný závod." Jeho hlas byl jako z oceli, pevný, ale cítila jsem z něj, že v něm byla jistá ostrost. ,,Měl jediné štěstí, že mám dost sebekontroly a chtěl jsem zjistit, jestli ti nic neudělal." Vydechl a pohlédl mi do očí.

,,Ty jsi mu..." Nadzvedla jsem obočí.

,,Měl dostat víc. Ale jo, trochu jsem mu upravil tu jeho fasádu. Doufám, že si aspoň zapamatuje, kdo mu zničil kariéru." Když se na jeho tváři objevil úšklebek, v mé tváři bylo překvapení.