Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

17

,,Some hearts understand each other even is silence."

[- - - - - - - - - -]

Prvních pár kroků má hlava neuměla pochopit, co právě dělám. Vlasy se mi vlnily okolo hlavy v tempu, které určil muž vedle mě. To nebylo, díky bohu, tak moc rychlé a já věděla, že kdyby Charles chtěl, běžel by rychleji. Měl o mnoho delší nohy, než já, byl to sportovec, takže by to pro něj nebyl žádný problém. Místo toho se mnou držel krok se spojenýma rukama a smíchem, který vycházel až z mé duše. Vlastně nám oběma.

Nevím odkud to přicházelo, ale já se prostě musela smát. A on vedle mě dělal to samé. Běh mi sice vysával vzduch z plic jako šílený, ale přesto se můj smích ozýval a ostatní ho museli slyšet na plné pecky.

Nehleděla jsem na ostatní, ani na to, co si pomyslí, bylo mi v těch pár momentech naprosto ukradené, co dělám. To nejdůležitější bylo, že byl vedle mě Charles, který mě uměl nadopovat energií a chutí udělat něco bláznivého.

I když se naším směrem lidé obraceli s jistou zvědovostí, nebrali to natolik vážně. A já nebrala vážně je. Byli jen ubýhající barevné šmouhy, které v mžiku byly za mými zády.

Jezdec formule jedna vedle mě vypadal jako radostí bez sebe. A s očima, které se vpíjely do mých, mě naprosto usvědčiloval ve správnosti mého rozhodnutí. V jednu chvíli, kdy jsem nedávala pozor, si mě k sobě přitáhl blíže, abych omylem nenarazila do fanouška, který si uprostřed široké ulice, začal zavazovat tkaničky.

Tohle byl nejspíš první okamžik v mém životě, kdy jsem udělala něco vzrušujícího, něco o čem jsem nevěděla, jak by mohlo dopadnout. Pokaždé jsem nad svými rozhodnutími velice zamýšlela. Většinou všechna dopadaly tak, abych nepřišla k nějaké újmě či nějaké neshodě. Pokud se mé rozhodnutí vztahovalo k nějakému člověku, pokaždé jsem se ho snažila rozhodnout tak, abych se ho jím nedotkla. I když jsem přemýšlela nad tím, jestli to taky nebyl důvod, proč jsem se tak rozhodla, tak nebyl. Tentokrát tomu bylo jinak. Já sama jsem se tam chtěla podívat a Charles mi jen nabídl cestu, abych si svůj sen splnila. Učinila jsem rozhodnutí, které mi vehnalo adrenalin do krve a radost do celého mého těla.

Pomalu jsme se blížili k bráně a já se koukla na něj vedle mě. Připadalo mi, že celý zářil, že se jeho obličej rozjasnil a já ho konečně uviděla tak jak nikdy předtím.

Jakmile jsme byli na parkovišti, jeho auto jsem zahlédla z dálky. Šedé Ferrari s monackými barvami se před námi blištilo ve světle slunce, které se pomalu šinulo k západu.

Až moc zřetelně jsem si všimla chvíle, kdy jsme byli oba s Charlesem nuceni upustit naše ruce a ihned mi to připadalo podivné. Jako bych ztratila něco důležitého. Jeho teplý dotek mi dodával energizující náboj. S ním jsem si připadala skoro až neporazitelně, věděla jsem totiž, že byl po mém boku, že nikde neodejde.

,,Nebude mu to vadit?" zeptal se mezi nádechy Charles a nasedl do auta. Musela jsem se párkrát nadechnout, abych mohla vůbec nějak promluvit. Vytáhla jsem mobil z kapsy a napsala mu o tom, že jsem potkala Scarlet a ta mě vtáhla bez jakýchkoliv zábran do jejího dobrodružství, které se mělo uskutečnit v Milánu. Hodně jsem se mu v té zprávě omlouvala za to, že jsem tak honem zmizela, ale sfoukla jsem ji do půl minuty.

Zakývala jsem nad jeho otázkou hlavou, pořád jsem, ale měla vepsaný úsměv ve tváři. Skoro mě až bolelo promluvit. ,,Nemělo." A tím si vypnula veškerá upozornění.

Charles zvedl pobaveně jedno své obočí. Jeho hruď se rychle zvedala a klesala, když startoval motor svého vozu. Jakmile tak učinil, zaslechla jsem jen tiché klepání, které ale rychle přehlušilo rádio. Mykala jsem pohledem i k jeho rukám, které se od Hockenheimu nezměnily; pořád mu na nich byly vidět žíly a svaly.