Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

6

,,Let's meet in our
dreams tonight."

[- - - - - - - - - -]

O tři týdny později

Od toho dne jsem si připadala jako na obláčku. Vše bylo náhle snazší a dávalo mnohonásobně větší smysl. Dokonce jsem nebyla ani nervózní, když jsem byla poprvé v mé nové práci. I když to vlastně poprvé nebylo. Ale měla jsem z toho velice dobrý pocit. Usmívala jsem se na všechny od ucha k uchu, svět byl hned lepším místem. 

I další dny se to tak se mnou táhlo. S Gabrielem jsme spolu trávili, co nejvíc času. Chodili jsme různě na procházky, trávili spolu dlouhé večery a já nemohla být více šťatná. Gabriel vlastně  potvrdil, že jeho pozvání na dovolenou s přáteli pořád platí a že mě tam chce mít s sebou. 

Avšak já si neuvědomila jednu důležitou věc - a to velká cena Německa konající se v termínu té dovolené. Která byla důležitá nejen pro mě samotnou, ale i pro celé Nice-Marin.

Dívali jsme se s Gabrielem na film u něj doma, když jsem mu o tom řekla.

Ležela jsem právě na jeho hrudi, když jsem se k jeho tváři otočila čelem a opřela se rukami o jeho pevné břicho.

,,Gabrieli?" Podívala jsem se na něj a on se na mě podíval pohledem, abych pokračovala v tom, co jsem dělala: ,,Nemůžu s vámi jet na tu dovolenou." Zatvářil se zmateně.

,,Proč?"

,,V ten víkend jedu s novinami do Hockenheimu." Vypadal absolutně nechápavě, díval se mi po tváři jako bych tam měla napsanou odpověď toho čemu nerozuměl. ,,Do Německa na jejich velkou cenu."

Když jsem to řekla doma mému otci, vypadal jako nejšťastnější člověk na světě. Nejdříve se snažil udržet masku jen mírné rádosti, poté ho to, ale naprosto opustilo a málem byl více nadšený než já sama. A možná mě málem rozmačkal radostí v obětí. Hodně mě mrzelo, že tam nemůže být se mnou. Byl sice již v minulosti na tu francouzskou, ale nikdy ne se mnou kvůli finanční situaci a málo času.

Naopak Gabriel vypadal velice otráveně.

,,A nejde to zrušit?" Nad jeho otázkou jsem se začervenala. Chtěla jsem tam s nimi jet, za těch pár týdnů, co jsem se s nimi opět sblížila, jsem konečně poznala, co mi chybělo celou tu dobu. A jak moc mi to chybělo. Chyběli mi přátelé a jejich určitá blízkost.

Určitě bych si to s nimi užila, ale podívat se na velkou cenu... A k tomu poprvé v životě, to bylo něco. Ještě k tomu, když jsem se dozvěděla, že s vysokou pravděpodobností potkám několik jezdců a možná se štěstím, pár z nich budu moct sama vyzpovídat. Ale většinou budu mého zkušenějšího kolegu Andrého jen doprovázet, který se pravidelně účastnil většiny velkých cenách konaných po celé Evropě. Takže mi může poradit i předat důležité zkušenosti.

,,Zrušit?" Několikrát jsem zamrkala a doufala v to, že jsem ho jen přeslechla.

,,Ano, Rio." A zabořil hlavu do mých vlasů. ,,Protože pokud nepojedeš budeš mi moc chybět." Zamumlal mi do nich a já se potichu zasmála.

,,Taky bys mi chyběl." A se zasténámím si protáhla končetiny, jelikož jsme na jeho posteli leželi už něco přes půl hodiny.

A tím byla naše rozmluva o tom, že nepojedu ukončena. Protože, když jsem společně s Andrém nastoupili do autobusu, který nás měl do německého města Hockenheim dovést, to nejspíš Gabrielovi nevadilo.