Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

15

,,Don't blame me,
love made me crazy"
-Don't Blame Me, Taylor Swift

[- - - - - - - - - -]

Hleděla jsem bezduše na dveře, kterými prošel ven z bytu. Na ty hnědé dveře, které v tom šeru vypadaly skoro až černě. Ani jsem nemrkala, jak jsem doufala v to, aby se vrátil za mnou zpátky. Ani jsem se nehnula, nepolkla, nic. Bylo mi do breku, jak moc mě mé výčitky svědomí trápily. Bylo jen dobře, že jeho matka spala pod mořem prášků, které si musela brát každý večer.

Najednou jsem litovala svého rozhodnutí mu to nepovědět. Před tím to byly plané řeči, jen jsem si říkala, že by to bylo lepší. To, že se to dozvěděl od někoho jiného byla naprosto jiná situace, na kterou jsem nemohla být připravená, i když jsem s ní měla částečně počítat. Vlastně, i kdybych to věděla, netušila bych, jak reagovat a co učinit, abych to nepokazila ještě víc.

Seděla jsem na jeho gauči, jen tak, v jeho tričku, které mi dosahovalo pod zadek. Vlasy jsem měla svévolně rozpuštěné, jeden pramen mě lechtal na tváři, takže jsem ho zastrčila za ucho a to samé udělala s druhou stranou. Své oční víčka jsem stlačila k sobě, abych potlačila pláč. Před očima se mi najednou zjevil jeho obličej, zlomený a zklamaný. Vrylo se mi to natolik do mysli až jsem měla chuť vzít a do něčeho praštit.

Jakmile mi i přes mé zavřené oči, sklouzla po líčku první slza, spustila se za ní salva dalších. Neuměla jsem je zastavit, a kdybych se o to pokusila, nejspíš by to nevedlo k ničemu. Snažila jsem se tišit své vzlyky, hlavně díky Ise, která spala v ložnici jen několik metrů ode mě. To poslední, co jsem chtěla bylo, aby se vzbudila a divila se, kde je její syn a proč brečím.

Bylo to normální? Takové hádky? ptala jsem se sami sebe v hlavě. Už od mala jsem měla za to, že to poslední, co chci, je mít přítele, se kterým se budu hádat. Slibovala jsem si sama sobě, že můj vztah bude jiný, než byl vztah mé matky a mého otce. Že budu ta, co se bude raději chodit omlouvat, budu ta, co vše napraví, pokud se něco pokazí. Ta, která se zamiluje do kluka, co se nebude hádat a bude se mnou mluvit o všech věcech, stejně jako já k němu. A já to porušila.

Jistě to nebylo takové jako u mých rodičů, ale ne takové jak jsem si vysnila.

Jakmile můj mobil vedle mě zavibroval, nemínila jsem si to přečíst. I když byl na stole, světlo obrazovky mě zasáhlo do ubrečených očí. Musela jsem zamrkat, abych zaostřila na to, co se tam psalo.

Nebylo to však nic, co by pro mě v tu chvíli bylo zajímavé. Propukla jsem na plno v pláč, přitáhla si hlavu ke kolenům a nechala se naprosto unést tím, co ve mně bylo.

Co jsem měla udělat? Odejít? Já se, ale neuměla hnout z místa.

Moji hlavu znenadání zaplavil podivný náznak naděje. Plamínek, který žhnul někde v temném koutě svojí mysli. Pohlédla jsem na mobil a otřela si oči od slz.

Naposledy jsem se zadívala na dveře, kterými prošel pryč a poté udělala konečně nějaký pohyb. Mé svaly byly ztuhlé od toho, jak dlouho jsem tam seděla. Udělala jsem pár bolestivých kroků a musela si protáhnout končetiny, jak moc mě tahaly.

U Gabriela v pokoji jsem se urychleně převlékla a než jsem odešla z bytu, napsala mu zprávu.

Já: Nechtěl by ses projet?

Byla to nabídka, kterou mi dal před několika týdny. Netušila jsem, jestli mi odpoví kladně, či záporně, ale doufala jsem aspoň v nějakou odezvu. On byl jediný, kdo věděl bližší informace o mně a Gabrielovi. Nikdo jiný, ani Scarlet, nevěděla, co se dělo. Věděli jen nějaké ústřižky, ale ty jsem příliš nepopisovala a pokaždé to nastínila tak, aby to vypadalo, že je vše v pohodě.