Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

39

,,It all fell down,
it all fell down"
-Dynasty, MIIA

[- - - - - - - - - -]

Sevřel se ve mně špatný pocit, zatímco jsem bez dechu hleděla na těch několik slov. Na slova, která ve mně vzbuzovala strach a obavy. Neuměla jsem pochopit, proč by to nějaký člověk měl vůbec v úmyslu udělat. A nepřišla také na to, kdo by byl schopen, jaký člověk by nasbíral tolik fotek mě a Charlese v rozmezí několika měsíců.

Ohlédla jsem se okolo sebe v domnění, že mě i v tu chvíli někdo sleduje, ale na parkovišti nebylo ani živáčka. Vypnula jsem mobil a hluboce se nadechla do svých plic, zabořila jsem své záda více do sedačky za mnou, abych se zbavila stresu, který ve mně každou vteřinou vzrůstal.

Proč by někdo chtěl, abych skončila na dně?

S třesoucí se rukou jsem nahmatala mobil a odeslala zprávu, která měla zodpovědět moji otázku.

Daný člověk neodpověděl. Ani po patnácti minutách, co jsem stále trčela na parkovišti. Ani po dvaceti dlouhých minutách, při kterých jsem hypnotizovala mobil. Mé snahy byly neúspěšné i po půl hodině, co jsem bezduše seděla a každou chvílí očekávala příchozí textovou zprávu. Žádná nepřišla.

Nastartovala jsem motor a raději vyjela z parkoviště pryč. Uvnitř mé hrudi jsem cítila pnutí, nepříjemné pocity od žaludku a třes rukou, které se chtěly natáhnout k tichému telefonu, na který mi nepřišlo ani jedno upozornění. Mé myšlenky se točily pořád okolo těch fotek, o tom, jak vůbec někdo mohl zařídit a poslat je Gabrielovi přímo na jeho číslo. Děsilo mě to.

Soustředila jsem se špatně, jediná věc, která mě zachránila byl krátký úsek mezi nemocnicí a mým domovem. Když jsem zastavila, hrklo ve mě.

Co když to neposlal jen Gabrielovi?

Zalapala jsem po dechu a vytřeštila oči. Krev mi zaplavila panika, která mě přinutila k tomu, abych našla Charlesovu ikonku a předběžně mu zavolala. Neuměla jsem popadnout dech, hruď se mi sevřela společně s tím, že do mých plic nepřicházel vzduch.

Padlo první zazvonění, pak několik dalších, které se v mém uchu ozývaly jako časovač na časované bombě. Rychle jsem lapala po dechu, oči mi začaly slzet z bezradnosti, která mě naprosto popadla a nemínila pustit.

V jednu chvíli jsem si myslela, že z druhé strany zaslechnu jeho hlas, hlas, který by mi v té chvíli tolik pomohl, ale pouze se zpozdilo zazvonění. Když mi nezvedl mobil ani po druhém zavolání, projela jsem si obličej dlaní. Nebylo u Charlese obvyklé, aby mi hovory nevzal a pokud to neučinil na poprvé, podruhé to zvedl hned po prvním zazvonění.

Otevřela jsem dveře auta a konečně se do mých plic dostal sladký, čerstvý vzduch, který mi trochu ulevil. Ne však úplně, tak jak bych potřebovala. Jediný člověk, kterého jsem v ten moment potřebovala mi nezvedal mobil.

Kývala jsem hlavou, zatímco jsem vystupovala a utírala si zbytky slz, které mi utkvěly na tvářích. Jediné stvoření, které mě přivítalo doma, byla Daphne, která se ihned dožadovala pozornosti. Nikdy v životě jsem ji neviděla tak ráda, hladila jsem jí tolik za ušima, až se z toho mohla utlouct blahem. To bylo totiž místo, které úplně milovala.

,,Chyběla jsi mi Daphne," šeptala jsem jí, když jsem ji nesla v náručí do mého pokoje. Předla spokojeně opřená hlavou o mé paže a aspoň na malou chvíli mi pomohla, abych se nesoustředila na to, co se stalo. Uklidňovala mě, jako by tušila, že je se mnou něco v nepořádku. A nebo jsem jí tolik chyběla.