Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

3

"And I'll be in denial for at least little while
what about the plans we made?"
-TV, Billie Eilish

[- - - - - - - - - -]

Jestli by mi někdo řekl ráno, když jsem se připravovala do školy, že ke mně přijde Helen Richard s tím, abych si s ní šla promluvit, hlasitě bych se rozesmála. Nebo spíš, nejdřív bych se rozesmála a potom toho člověka probodla pohledem. Protože by to od ní bylo podlé. Potom všem.

Ale teď, v tu chvíli, kdy stála přede mnou s rafinovaným úsměvem na rtech a se slovy, které jsem nejspíš vypustila z mysli. Protože to, co mi řekla, jsem musela přeslechout. Jak by bylo jinak možné, že se její rty hýbaly, jejich zvuk se k mým uším nedostal?

,,Cos to říkala?" zeptala jsem se jí, když jsem párkrát zamrkala v nepříjemném překvapení, které si na mě v to ráno připravila. Hnědé krátké vlasy, které jí pořád padaly do tváře, si dala za ucho.

Na chvíli se zarazila, ale poté opět spustila: ,,Nechceš si zajít na kávu? Vím, že potom všem, co jsem udělala a tak, tak to jde těžce, ale viděla jsem tě minulý týden s Gabrielem, a proto mě napadlo, že bychom mohly jít." Její šedé oči se do mých dívaly jako by v mých mohla spatřit celou pravdu naší existence. Nezasloužila si, ale moji pozornost potom, co provedla. Nejen, že nebyla dobrá přítelkyně, ona byla přímo strašná.

Přišlo mi to k smíchu. Ona celá. Byla to fraška, které jsem se v duchu smála, a taky křičela zároveň.

,,Nemůžu," odsekla jsem. Jak jednoduché.

,,Proč? Vždyť je devět ráno." Ale ona stejně nechápala.

Jen jsem si povzdechla. Už i tak jsem měla špatné ráno a tohle mi to nijak nezlepšovalo. Nejprve jsem zaspala budík, tím pádem nestihla autobus do Nice na svoji první praxi a teď tohle. Zamračila jsem se, když jsem si vzpomněla na to, že jsem si mohla vzít auto. A zpytovala svědomí za to, že jsem to neudělala.

,,Zaspala jsem, Helen. Nemám na to teď čas." Skoro jsem běžela, abych stihla ten autobus. I když měl jet až za deset minut. Já si s ní ale doopravdy nechtěla povídat a doufala jsem, že ji to odradí. 

Zakývala hlavou a zvyšovala tempo svých kroků, stejně jako já. Proč mi to proboha dělá? Uvnitř mě jsem hlasitě zaúpěla.

,,Ale... Rio! Čekej!" Byla o něco menší než já a měla kratší nohy, takže musela skoro začít běžet, aby mě stíhala. ,,Co potom? Napíšu ti!" Zastavila za mnou. Konečně. Ale já šla dál, neměla jsem chuť s ní teď trávit čas. A tak po pár metrech chůze a přílišného přemýšlení jsem k ní otočila hlavu a zakřičela jen tak, aby to uslyšela: ,,Ještě uvidím!" A spěchala dál na autobus. Ještě jsem zahlédla její pousmání a zamávání, které jsem kdo ví z jakého důvodu oplatila. 

Byla jsem celá nesvá. Nejen z toho, že jsem zaspala, ale i z toho, co jsem měla tu čest zažít. V hlavě se mi výřilo mnoho věcí, ale znepokojovalo mě, že si na mě Helen vzpomněla. Už to bylo pár měsíců, co jsem si s ní bavila, nebo spíš, co se bavila ona se mnou. Vlastně se neozvala od té doby, co jsme ukončili střední školu, jako bych pro ni byla jen vzduch. Jen někdo, kdo tady pro ni je ve chvílích, kdy nikoho nemá. Ve chvílích nudy.

Když jsem konečně vystoupila z autobusu v Nice, bylo už skoro deset. Proklínala jsem se za to, že jsem si nenastavila budík.

Běžela jsem několik stovek metrů než jsem se dostala ke proskleným dveřím, které vedli do vstupní haly redakce. Můj hrudník se prudce zvedala opět klesal, neuměla jsem popadnou dech. Plíce mě pálily po té vší námaze, kterou dostaly. Má fyzická kondička na tom byla bídněji, než jsem si dokázala přiznat.