Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

2

"Was thinkin' about you
I'm not worried about where you are"
-Little Freak, Harry Styles

[- - - - - - - - - -]

To, kdo to byl za člověka jsem zjistila za měsíc. I když jsem se koukala na formuli jedna, nedošlo mi to. Soustředila jsem se jen na Mercedes a na jeho výkony. Za jeden zpropadený měsíc, kdy jsem na obrazovku svého mobilu hleděla s čirým překvapením. Jestli bych v tu chvíli něco jedla, či pila, rozhodně bych se zalkla. Nebo to vyplivla pod překvapením, které jsem zjistila. Protože to, na co jsem hleděla byla fotka Charlese a u toho titulek: Charles Leclerc se v příštím roce představí jako nejmladší jezdec Ferrari v historii

Věděla jsem, že ho znám. Neuměla jsem si ho jen spojit s tím, co miluju celý život. Kdo by čekal, že potká jezdce formule jedna? Já ne. Myslela jsem si, že to je jen nějaký model, ale tohle... Tohle bylo bláznovství. A já se cítila jako naprostý hlupák.

Jak jsem jen nemohla poznat šampiona formule dvě i tři? říkala jsem si. Toho, o kterém se povídalo, že v následujících deseti letech bude mistrem světa. Jak?

Ale to důležité, co jsem udělala, tak jsem mu pomohla. Udělala bych to pro kohokoliv, přeci. Ne? A tak jsem vypnula mobil a šla do práce. Bylo okolo šesté hodiny ranní a já vypadala jako někdo, kdo se právě vyhrabal z postele. To sice nebyla pravda, jelikož jsem se to snažila spravit, ale nic nezabralo. Takže jsem šla do práce a později do školy s tím, že vypadám, jako bych právě vylezla z popelnice. Výborně.

Vzala jsem si tašku s věcmi, jak na přednášky, tak do práce a mohla vyjít.

Ranní vzduch ve Fréjus byl osvěžující na to, že byl začátek června. Už tak ráno bych očekávala dusný vzduch. Vítr mi rozfoukával neupravené zlaté vlasy, které mě šimraly v obličeji. Pořád dokola jsem je dávala stranou, marně pořád se totiž vracely.

Má práce byla dokonalá v tom, že byla blízko domu, kde jsme s mým otcem žili. Byl to malý krám s potravinami a pár suvenýry, do kterého někdy zavítal člověk. Vedl ho starší pár, který si řekl, že na své staré roky nebudou pracovat, a proto tam jsem já. A oni mohli jezdit tam, kde po celý život chtěli. Párkrát se nám do schránky při toulal pohled se srdečným pozdravem z mnoha koutů Evropy. Pokaždé mi to zvedlo úsměv na tváři. Naposled to přišlo z Transylvánie z Rumunska, kde už starý pár trávil několik dní. Pohled na sobě nesl jejich fotku s umělými upířími zuby, fotku hraběte Drákuly za nimi a vedle fotka jeho pověstného hradu. Bylo to tak rozkošné, že jsem to musela dát na ledničku. Nikde jinde by se to nevyjímalo tak dobře, jako tam.

Když jsem dorazila k prosklenému krámku s názvem Potravinářství U Rybářských doků, slunce stoupalo pomalu výš a výš. Ohřívalo mi odhalená záda a šíji. Název obchodu sice nebyl pravda, jelikož se rybářské doky nacházely na druhé straně města, ale lidé si jej tak oblíbili, že jim to vlastně bylo jedno.

Otevřela jsem krámek, doplnila zboží, které chybělo a obrátila kartičku, která znázorňovala, že je otevřeno. K tomu jsem otevřela dveře, které ihned dovnitř přinesly vůni soli a osvěžující ranní vzduch.

Většinu týdne měl krám otevřeno jen pár hodin; to kvůli mé školy, která začínala ráno nebo v odpoledních hodinách. A která mě čekala stejně jako dnes. V sobotu byla má pracovní doba delší, od osmi hodin do tři odpoledne. Vadilo mi to? Nikoliv. Stejně jsem doma neměla, co dělat a místo toho, abych se pořád učila, jsem uvítala změnu. Můj otec, i když by to nikdy nepřiznal, byl mnohdy rád, že nejsem pořád doma, že aspoň někde jdu. I když to bylo od domu jen pár stovek metrů.