Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

18

,,He has never left my mind."

[- - - - - - - - - -]

Stála jsem ve dveřích a naprosto zamrzla v pohybu. Byla to jako facka, která mě v mžiku ze nádherného snu, vrátila do hrozné reality. I jen pohled na něj mi napověděl, že se něco muselo pekelně pokazit.

Ale nic ohledně mého výletu to být nemohlo, protože by z něj sršel vztek. I když by to tak být nemělo, mírně se mi tím ulevilo.

,,Stalo se něco?" Můj hlas mi byl naprosto vzdálený, bezduchý. Gabriel na mě zpod očí vzhlédl. I on vypadal, jako by chtěl být nejraději někde jinde.

,,Nechtěl jsem odjet jen tak a-," neuměl to doříct, rychle jsem zavřela dveře, prošla pokojem a byla u něj, ,,ale, mojí mamce se udělalo ještě víc špatně."

,,A tys na mě čekal? Měl jsi hned jet, Gabrieli." Nechtěla jsem znít vyčítavě, ale já tak zněla. Přisedla jsem si k němu a pohladila ho konejšivě po rameni.

Gabriel do mě zabodl nepříjemný pohled. ,,Aspoň jsem na tebe počkal. Ty jsi mě tam nechala úplně samotného." Teď to byl on, kdo měl vyčítavý hlas a oprávněně.

,,Já vím, ale Scarlet na tom trvala. Pohádala se s někým, tak, tak chtěla vypadnout." Sypala jsem ze sebe lži a při tom se mírně a hlavně omluvně usmála. ,,Říkala jsem jí, že na tebe musím počkat, ale vypadala rozrušeně, tak jsem za ní šla..."

,,Tak to je fakt super," řekl ironicky. Odvrátil ode mě pohled a stiskl čelist. ,,Jsem rád, že sis to s ní aspoň užila."

Na to jsem jen otevřela rty, ale nic z nich nevyšlo.

,,Je fakt úžasné, že se taháš s nějakou holkou a necháš svého přítele samotného na nějakém místě, kde ani nechtěl být. Jsi fakt pěkně nesobecký člověk, Rio." Falešně se na mě usmál a poklepal mi rameno.

,,Fakt mě potřebovala a já ji nechtěla nechat samotnou-."

,,Mě jsi ale nechala! To ti přijde lepší?!" Hlas se mi zadrhl v hrdle. To se chtěl zase hádat?

,,Moc se ti za to omlouvám, Gabrieli. Kdybych to věděla, nikde bych ani nešla." Ale i tohle byla lež. To, co jsem prožila s Charlesem bylo něco, co pro mě hodně znamenalo a já bych o ten zážitek nechtěla přijít.

,,Na to už je, ale pozdě." Gabriel vstal, vzal tašku s jeho věcmi do ruky a mířil si to ke dveřím.

,,Pojedu klidně s tebou!" navrhla jsem rychle. Nemohla jsem ho nechat řídit, když jsem věděla, že na tom není Isa dobře a navíc, byl rozrušený a viditelně naštvaný. Postavila jsem se k němu, ale netušila, co dělat.

Svižně si nazul boty. ,,Zvládnu to o to se neboj. A navíc, máš tady přece práci, ne?" Jeho slova byla mířená s milimetrovou přesností a to bolelo o to víc.

,,Mám, ale můžu si to klidně zařídit. Nechci tě nechat jet takhle." Na to se ke mně Gabriel otočil a s prázdnýma hnědýma očima řekl: ,,Ale můžeš."

Otevřel dveře a vyšel ven na chodbu. Bez jakéhokoliv rozloučení, objetí, pusy, prostě ničeho. Zasloužila jsem si to? Nejspíš ano. Nechala jsem ho samotného, když chtěl trávit čas se mnou. A to mě začalo pomalu, ale jistě sžírat a já tím byla zmatená.

,,Nezapomeň mi napsat až budeš doma! Nebo mi zavolej!" volala jsem za ním zoufale, když procházel chodbou ke schodům.

,,O to se neboj!" Ale ani se za mnou neotočil, jen pokračoval dál.