Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

20

,,il mio amore"

[- - - - - - - - - -]

Jenomže to vypadalo tak, že se o to snažil Charles. Ztratila jsem naprostý pojem o čase. Nechala jsem se ubíjet výčitky svědomí a lítostí, která nutila mé slzy téct pořád a pořád dokola. Vzlykala jsem jako malá holka, protože jsem tušila, že jsem ztratila velice důležitého člověka. Další den jsem měla jít do práce, ale až moc dobře jsem tušila, že mé oči budou tak opuchlé od pláče, že ani sluneční brýle by nebyly nejlepší ochrana.

Na druhou stranu jsem byla neskutečně naštvaná na Charlese, na jeho slova, které mě udeřila přímým úderem do žaludku. V tu chvíli jsem na něj i na sebe, měla neuvěřitelný vztek a to vyústilo v něco, co jsem naprosto nečekala. Má ruka si dělala, co chtěla a najednou bylo po všem. Přestože se nezachoval nejlépe, nic z toho si nezasloužil. A já se mu potom neuměla podívat ani do očí. Měla jsem vztek na moji reakci, vlastně na všechno, co se odehrálo v jeho pokoji. Celkově to bylo všechno špatně.

Přemýšlela jsem i nad tím, jak přijedu domů a další den uvidím Gabriela. Jak se jemu budu moct podívat do očí a dělat, že se nic nestalo? Jak sám Charles řekl, byla jsem mizerná lhářka a to Gabriel věděl příliš dobře.

Mohla jsem k němu jen tak přijít a předstírat, že mě nedrásá strašný pocit v hrudi z toho, co se odehrálo mezi mnou a Charlesem? Že jsem to nejspíš pokazila tak, až se mnou nebude chtít vůbec mluvit? Charles byl totiž osoba, která se přikradla k mému srdci, tak hodně, že přijít o něj, mě nejenže fyzicky bolelo, ale i psychicky. Jako bych ztratila něco, co v mém životě mělo být navždy, část mojí duše.

Když jsem se po nějaké době, kdy jsem utišila své slzy, podívala na mobil, naprosto ve mně hrklo. Brečela jsem ve svém autě skoro hodinu a čtvrt. Bylo čtvrt na jedenáct v noci a já nevěděla, jestli zvládnu uřídit hodinu do Frejúsu. Přestože jsem se uklidnila, netušila jsem, jestli to bylo v mých silách. Po emocionální stránce jsem byla naprosto zdeptaná a vyčerpaná.

Nabrala jsem vzduch do svých plic a s pomalých výdechem nastartovala svůj vůz. Klepala jsem se zimou po celou dobu jízdy, i když jsem mohla jednoduše natáhnout ruku, abych si své auto vytopila. Jen jsem stiskla zuby a vůbec na zimu okolo mě nebrala ohledy. Vlastně jsem nebrala ohledy na to, co jsem v tu chvíli potřebovala nejvíce a tím byla teplá deka, horký čaj a notebook, kde by hrála nějaká komedie, která by mi zlepšila náladu.

Únava na mě doléhala během zdlouhavé a opatrné jízdy domů. Rádio jsem stejně jako topení nechala vypnuté. Chtěla jsem totiž slyšet jen své vlastní myšlenky. Soustředit se na ně.

Jakmile jsem projela Nice, začala jsem být nedočkavá po koupeli, po domově. Sice to už nebyla taková dálka, přesto to bylo utrpení, které mi připadalo nekonečné. Možná to bylo mojí opatrnou jízdou, při které jsem mohla se více zaobírat tím, co všechno jsem pokazila, možná časem, který se rozhodl táhnout a nedát mi tolik hodin spánku, jak jsem potřebovala.

Před domem jsem byla až ve tři čtvrtě na dvanáct, což mě zdeptalo ještě více. Němě jsem šla do svého pokoje a ani se nesnažila si smýt líčidla, která jsem měla rozmazané všude po tváři. Bylo mi to jedno. I když jsem měla jiné plány. Vykoupat se a ohřát ve vaně, nic z toho jsem neuskutečnila.

Plácla jsem sebou bezduše do postele, zavřela oči a uviděla pohlcující temnotu, do které jsem chtěla zabřednout a zůstat v ní. Byla to tichá chvíle, kdy jsem skoro neslyšela vlastního dechu. Uvolnila jsem celé své tělo a snažila se, aby má mysl zůstala čistá. Svět okolo mi dopřával klid, na něž jsem čekala. Nikde nebyly hlasy jiných lidí, ani projíždějící auta, která mi svítila nepříjemně do očí. Byla jsem konečně sama s tichem v hlavě.